Já, žena II

Ačkoli dobová kritika v Macu Ahlbergovi viděla jen dalšího z řady podnikavců využívajících zahraniční hlad po lascivních filmech Made in Sweden, jeho tvůrčí kariéra i jednotlivé tituly představují v rámci své kategorie unikáty. Ahlberg byl předně kameraman, a když v roce 1965 režijně debutoval, měl již za sebou šest plodných let v tomto oboru. Coby režisér prošel standardní trajektorií tvůrců působících v oblasti erotiky, vedoucí od prolamování tabu přes čím dál větší explicitnost až k tvrdé pornografii. Nicméně Ahlberg se jako jeden z mála pornografů na celém světě dokázal následně uplatnit i mimo sféru penetračních snímků. Po svém posledním pornu Molly – familjeflickan (Molly – rodinné děvče, 1977) dal Švédsku sbohem a přesunul se do Ameriky, kde se coby kameraman stal častým spolupracovníkem Johna Landise, Stuarta Gordona, Charlese Banda a dalších režisérů béčkových kusů. Ahlbergovy režijní počiny spadají všechny do ranku erotiky a porna, ale již jeho debut Jag – en kvinna (Já, žena, 1965) předznamenal, že k filmům cílícím na dospělé přišel nový talent s nemalými ambicemi. Vedle vytříbené černobílé kamery se snímek vyznačoval neschematickým pojetím rozpuku sexuality mladé ženy. Zatímco se dobové tituly podbízely pohledu mužského publika, Ahlberg si vytyčil feministickou perspektivu a podvratnost, jež dovedl k dokonalosti v Já, žena II. Úvodním zabředáváním do bažiny nehorázných sexistických výjevů a dialogů si film připravuje půdu pro kousavou kritiku vlastního publika, jemuž cíleně znepříjemňuje či odpírá voyeuristické potěšení. O to silněji pak vyznívá emancipační cesta hlavní hrdinky dostat se ze vztahu s despotickým šovinistou, který za svým distingovaným zevnějškem skrývá velké tajemství. Autorův chvályhodný záměr se nicméně nesetkal s pochopením a diváci i kritika filmu absurdně vyčítali, že nenabízí takovou esteticky erotickou podívanou jako první díl. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017