Únos Šogunova následníka

Oproti vynikajícím samurajským filmům natočených zejména v šedesátých letech, kde byl dáván důraz především na sociálně kritický pohled, psychologii postav a morální dilemata, jde v tomto snímku hlavně o akci. Nutno ovšem podotknout, že choreografie bojových scén, jenž měl na starost jako režisér Sonny (Shinichi) Chiba, který ve filmu ztvárnil jednoho z hlavních záporáků, nedosahuje těch nejvyšších kvalit, především zásluhou „zrychlené“ kamery působí poněkud zběsile. Snaha o maximální drsnost akce je patrná hlavně ve scénách s koňmi, pochybuji, že tyto šílené kaskadérské kousky přežili bez úhony. I přemíra monstrózních výbuchů dává tušit co bylo záměrem tvůrců. Samotný příběh je jednodušší, skupina sedmi róninů je najata na ochranu šógunova následníka, tím, že se staví na stranu slabšího a čelí mnohonásobné přesile, by se tato linie dala s nadsázkou přirovnat k fenomenálním Sedmi samurajům, ale co si budeme povídat, Furuhata není Kurosawa. Inspirace tímto filmem je patrná i v zakomponování humorného chování jedné z postav. V Sedmi samurajích byl za baviče a „šaška“ Kikuchiyo (T. Mifune), v tomto případě je v postavě němého bojovníka ovládajícího kung-fu, jenž svým chováním připomíná pojetí Opičího krále v čínských filmech. I když se japonské herectví v průběhu doby postupně oprošťuje od teatrálního hraní, což je spíše na škodu, je vidět, v postavě Šóguna a jeho konkubíny Oman, i zde, což v kontextu pojetí ostatních působí značně kontrastně. V žádném případě se nejedná o „dosud nepřekonaný samurajský velkofilm“ jak je avizováno na přebalu DVD, ale o průměrnou akční podívanou typickou pro osmdesátá léta. Pro toto období je typické i použití hudebního doprovodu rockovo-metalového ladění, zde v podání japonské skupiny Alfee, což u filmů dějově zasazených do historického období nepovažuji za příliš vhodné.