Červený trpaslík

U tohoto dílu jsem si velmi užil myšlenku. Proč nás má vždycky soudit někdo, kdo o našem životě nic neví? Jen si dává dohromady souvislosti, ale jak by se zachoval on, kdyby si musel prožít všechno to, co mi? Možná nakonec ještě hůř. A v tomhle díle se objevil nápad, že každý soudí sám sebe. Nemůžeme podvádět, jsme těmi nejpřísnějšími soudci a zároveň katy. Vedl jsem docela zajímavou debatu na toto téma se svojí slečnou, protože mě osobně se to dost zamlouvá. Samozřejmě že ale přišlo na řadu to, že někdo může být psychicky narušený (ostatně, jako Rimmer, ne?) a nebude považovat své skutky za špatné. Co třeba takový norský Braivik, který si stále trvá na svém, že vše co udělal bylo v naprostém pořádku a kdykoliv by to udělal znova. U toho by podobný typ soudu nefungoval. Na druhou stranu, ani bych tuto myšlenku zcela nezavrhoval. Já osobně bych na sebe byl při hodnocení až moc přísný, neboť přesto že jsem sám se sebou spokojen, je tady spousty výtek, s kterými jsem stále ne a ne schopen něco udělat...