Vyprávění je (stejně jako v Démonech) motivováno variováním tématu nevyrovnaných milostných vztahů. Vrací se téma neopětované touhy, manipulace, ubližování blízkým. Vrací se i motiv homosexuální lásky ze třetí povídky Švedova celovečerního debutu, ale především se vrací specifický způsob vyprávění, který si režisér v Démonech jen nesměle nacvičoval. Andělé se tak stali ne-li dokonalou, pak určitě jeho vycizelovanější verzí.
Šveda totiž není vypravěčem příběhů, které by se daly snadno a jednoduše převyprávět, není ani talentovaným autorem dialogů. Má především talent pro vytváření atmosféry intimity, která je ve slovenském kontextu úplně nová. Nejde o intimitu, jež by byla důkazem lásky, nejde o dokazování „autentických" pocitů, právě naopak, jeho intimita vždycky znovu překvapuje, neboť vyvěrá z (v podstatě) kýčovitých, banálních anebo i absurdních situací. Šveda má kýč rád, ale nedělá z něj frašku. Stejně rád má vtip, i ten ale dokáže ukrýt do zdánlivě všední situace. Na vtipu, ale i na balancování mezi kýčem a autentickou emocí jsou založené i mnohé intertextuální odkazy, jimiž Švedův film přímo překypuje. Intertextualita Andělů čerpá z různých zdrojů, z „vysokého" umění (Shakespeare, Bergman) i z populární kultury, posouvající vznešené emoce na úroveň kýče (bonmoty typu citací matky Terezy). Svéráznou formou intertextuality je v Andělech i práce s pojmenováním postav: jde o jména archandělů (Michael, Gabriel(a), Rafael) a další biblická jména (Jozef, Magda). Vztahy mezi postavami ovšem ne vždy odpovídají jejich biblické funkci. Šveda si hraje s diváckou schopností rozpoznávání a předvídání a občas ji i zrazuje. Andělé jsou navíc stejně jako Démoni zvláštním hybridem mezi „otevřeným" a „uzavřeným" filmem (podle terminologie Lea Braudyho). Chvílemi působí jako hermetický, hutný film s tajemstvím a postavami, jež nemají dokonale zřejmé motivace, a chvílemi se zdá, že prozrazují příliš. Jedná se o další film režiséra seriálu Dr. Ludsky, který nemá ve slovenské kinematografii obdoby a jehož tvorba znepokojuje svou obtížnou zařaditelností.
Jana Dudková, Letní filmová škola 2012
