Aplaus

Hana a Tomáš tvoří komorní duo. Jsou mladí a všechno je před nimi. Ona zpívá a on ji doprovází na klavír. Vítězí v prestižní soutěži a okamžitě je o ně zájem. Agentura je posílá na koncerty po celé republice. Někde je to skvělé, jinde hrozné. Hlavně ale musí jezdit rychle, než je vytlačí laureáti z jiných soutěží. A Dan s Hanou jezdí a hrají a jsou šťastní. A pak se jedné noci, na zpáteční cestě, všechno zastaví. Vteřina nepozornosti a kolo štěstí se zadrhne. Můžete láteřit, plakat, prosit ? všechno je marné. Neexistuje žádná spravedlnost, žádná omluva, nic. Existuje jen příčina a následek. Herci Máša Málková a David Švehlík hrají jako o život. A o život opravdu jde. I když se ke všemu přiznají, i když se cítí vinni, i když se oba snaží všechno vzít na sebe, jejich kariéra se hroutí, agent mizí a jejich neštěstí přitahuje už jen bulvár. Z vítězů se stávají poražení, z milenců - vrazi. Televizní film APLAUS, to je jedna velká herecká exhibice ústřední dvojice Máši Málkové a Davida Švehlíka. Ostatní, Jitka Smutná, Svatopluk Skopal, Lenka Vlasáková, Oldřich Vlach a další, jim skvěle sekundují. Scenáristé Věra a Václav Šaškovi napsali silný příběh a režisér Jaroslav Brabec potvrdil, že je stále ve skvělé formě. Za kamerou stál Petr Koblovský. Natáčení proběhlo v Praze a okolí na sklonku roku 2011. Autoři scénáře, manželé Šaškovi, o scénáři řekli: Václav Šašek: Podnět k napsání scénáře Aplaus jsem před časem našel v novinách. Psalo se o dopravní nehodě, ke které došlo jednoho dne večer kdesi na okresní silnici vedoucí lesem. Služební octavie, kterou řídil asi třicetiletý muž (spolujezdkyní byla jeho přítelkyně), srazila asi patnáctiletého chlapce. Pokračovali v jízdě, aniž by se pokusili poskytnout zraněnému chlapci pomoc. Nevěděli, že náraz chlapce vymrštil tak, že přeletěl auto a jakousi bizarní hrou fyzikálních sil propadl zadním okénkem dovnitř. To zjistili až doma. Řidič všechno vyřešil tak, že obrátil auto, vrátil se na místo nehody, tam, v lese, chlapce se zlámanýma nohama pohodil a vrátil se domů. ? Tak vypadala fakta a já jsem si (značně romanticky, jak se ukázalo) začal představovat, že mezi řidičem a jeho přítelkyní musela tahle událost něco strašně vážného vyvolat. Situace, kdy se řidič vrací domů bez zraněného, se mně zdála nést ohromné vztahové drama, hádku, krizi, rozkrytí jejich vztahu a nevím, co všechno, šlo přece o čin, který hraničil s vraždou! (Řidič byl za pokus o vraždu odsouzen k vysokému trestu.) Když jsem si pak mohl přečíst vyšetřovací spis (včetně vyšetřovacího pokusu) s výslechy pachatelů, shledal jsem, že se mezi nimi nestalo vůbec nic. Žádné výčitky, ba ani žádné otázky, žádná drama, žádná vztahová krize ten večer ani později. Prostě o tom nepadlo slovo, jako by se nikdy nic nestalo a tak žili, dokud je policie nevypátrala. Mírou mravní otrlosti bez jakéhokoliv přesahu předčili všechno, co jsem si uměl představit, takže bylo zřejmé, že o tomhle psát nechci. Ale nějak mi to uvízlo v hlavě a já si čím dál víc představoval, co by se stalo, kdyby něco podobného potkalo normální kvalitní lidi. Začal jsem si je představovat, začal jsem pro ně hledat zajímavou a filmově vděčnou profesi, a protože mám silný vztah k hudbě, nakonec jsem si jako své hrdiny vybral dva mladé umělce, manžele ? zpěvačku vážné hudby a klavíristu, kteří spolu tvořili jak partnerské, tak umělecké duo. Do jejich vztahu a do prožívání tragédie, na kterou není nikdo předem přepravený, do jejich lásky i náhlého odcizení jsem se snažil napsat, co se mi honilo hlavou, když jsem přemýšlel o původní, skutečné události. Věra Šašková: Když mi dal Václav přečíst první verzi scénáře, neztotožnila jsem se s ní do té míry, že jsem se na scénáři nechtěla podílet. Václav se zajímal o to, co mi na příběhu vadí a co mi tam chybí. Vážně se začal mými připomínkami zabývat a rozhodli jsme se, že zase budeme psát spolu, když se nám to k naší radosti už několikrát povedlo. Práce na scénáři trvala skoro půldruhého roku a postavy a děj se měnily a vyvíjely až ke konečné verzi. Václav a Věra: Největším problémem pro nás bylo vyznění příběhu, jeho závěrečná situace. My jsme ji vyřešili způsobem, který je nám blízký ? náznakem smírného vyústění někdy v budoucnu. Cítili jsme jako nutnost dát najevo, že v době dočasného rozchodu sice našli možnost pokračovat ve své umělecké činnosti odděleně, ale chtěli jsme, aby si uvědomili, že kromě lásky je spojovala právě hudba. Že to, co dosud tvořili spolu a co se jim dařilo, je něco jiného než mít hudbu ?jenom? jako profesi. Aspoň naději na to, že se k sobě vrátí, jsme divákům přáli. Ale jak to bude ve filmu, už je v rukou režiséra Jaroslava Brabce, protože na něm teď záleží, jak bude napínat strunu zásadní roztržky, zda vydrží, nebo se přetrhne. Zda na jejím konci uvěříme, že Hana a Dan ještě mají naději, jak by si přáli autoři, anebo ne. Česká televize