V mlze

Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. Adaptace stejnojmenné povídky Vasilije Bykova popisuje začátek konfliktu v Bělorusku okupovaném nacisty, jejichž moc sem tam podrývaly sabotáže partyzánů. Právě za ni je souzen – avšak na rozdíl od svých druhů neodsouzen – Suščeňa, výhybkář, který touží jen po rodinném štěstí a kterému sadistický nacistický žertík v podobě „svobody“ zlomí život. Podezřelé propuštění totiž Suščeňu v očích vesničanů (a snad i rodiny) degraduje na kolaboranta a neexistuje způsob, jak by mohl dokázat svou nevinu. Po snímku Moje štěstí tak i zde Loznica naléhavě zpřítomňuje osud člověka, který se bez vlastního přičinění stává obětí nevykořenitelné a nesmyslné lidské zloby. Barevně tlumené kompozice zasněžených běloruských plání, které se stanou svědky Suščeňovy „křížové“ cesty, připomínají plátna starých mistrů. Úvodní několikaminutová jízda vynikající kamery Rumuna Olega Mutua, která sleduje temeno hlavní postavy na cestě k šibenici, sugestivně navozuje atmosféru nekompromisní popravy, vůči níž není odvolání. Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. Z premiéry v hlavní soutěžní sekci festivalu v Cannes si snímek odvezl novinářskou Cenu FIPRESCI. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017