Maniak

Nejprve spatříme ve zpětném zrcátku jeho oči, pak se před kameru vynoří jeho olezlé ruce a nakonec je nám na monitoru počítače odhalena i jeho tvář. A ta nevypadá, jako by patřila někomu, kdo je s to brutálně zabíjet a poté skalpovat mladé ženy. Frank je ale přesto psychopatickým a nenapravitelným vrahem s velmi vyšinutým vztahem ke své mrtvé matce. Norman Bates je oproti němu vlídný sympaťák. Maniak vychází ze stejnojmenného filmu z 80. let, který jeho tvůrci rok po Winding Refnově ceněném snímku Drive (2011) zasadili do současného Los Angeles, vybavili ho pulzující hudební stopou a město se rozhodli použít jako liduprázdné kulisy lhostejnosti. Elektronický soundtrack, ale i práce s jasně čitelnými atributy postav film přibližují též italskému hororovému žánru giallo. Frankovy obsese souvisejí s dobou, která už minula, a do (filmové) historie pomrkává použitými stylovými prostředky, ale i explicitní referencí k ikonickému Kabinetu doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920) též samotný film. „Někdy mi připadá, jako bys přišel z minulosti," říká Frankovi jediná žena, ke které dokáže autenticky zahořet láskou. A její výrok lze vztáhnout na film jako takový. Příběh jeho chorého protagonisty je vykreslen s místy až přímočarým symbolismem (rozcuchané skalpy žen na hlavách bezmála minuciózně opracovaných figurín), i ten ale k žánru hororu nezřídka patří. Ze všeho nejdůležitější je ale voyeurské hledisko - hrdinovo, a tedy i divákovo. Subjektivní kamera zachycuje nejen jeho nezdravé obhlížení žen, ale odhaluje též údiv i znechucení lidí, kteří přihlížejí Frankově podivnému chování, a později také děs v očích obětí, když se následně urve ze řetězu. A navzdory čistotě řezů nožem při samotných vraždách se film nezdráhá ukázat také hrdinovy nejisté kroky, které jim předcházejí. Viktor Palák Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016