Mekong Hotel

Po velkém festivalovém úspěchu snímku Strýček Búnmí (FP 11/2010) natočil uznávaný thajský filmař, výtvarník a videoartový umělec Apichatpong Weerasethakul (nar. 1970) středometrážní snímek (podle některých údajů však dlouhometrážní – 61 min.), v němž opět naplno uplatňuje svůj originální styl a způsob vidění, poznamenaný tradiční thajskou kulturou a zároveň kultivovanou moderní formou. – Experimentální komorní dílo se vymyká racionálnímu uchopení a pracuje především s osobitou vizuální stránkou, kterou doplňuje neustálý proud kytarové hudby. Vše se odehrává zejména na velké terase a v pokoji prázdné budovy nad širokou řekou Mekongem na thajsko-laoské hranici mezi třemi postavami. Snímek zcela postrádá uchopitelný děj. Jeho základem je autorem původně zamýšlený velkonákladový film Zahrada extáze. Dívka Phon se seznámí na terase s mladíkem Tongem (oslovovaným ovšem někdy jako Masato). Vyjde najevo, že její matka Jen je ve skutečnosti děsivým ženským duchem Pob, požírajícím vnitřnosti lidí a zvířat. Divák postupně zjišťuje, že duchy jsou vlastně i oba mladí lidé (protože i ti se živí syrovým masem). Do těchto fiktivních vizí ovšem vstupují dokumentárně pojaté pasáže, v nichž se herci baví o sobě i o okolní realitě. Představitelka Jen například mluví o své vynucené účasti v bojích, kdy ji laoská armáda donutila podstoupit výcvik ve střelbě. Jindy se herci baví o hrozících záplavách nebo o politické situaci. Tyto sekvence se ovšem bez sebemenších přechodů prolínají s „dějem“. Navíc se tu vyskytuje neustále zkoušející kytarista a do všeho místy vstupuje z pozadí sám režisér. – Po formální stránce jsou podstatou dlouhé statické záběry, často bez akce a často snímané z velké dálky (např. závěrečná pětiminutová sekvence, v níž kdesi v dálce brázdí řeku vodní skútry). – Dílo předpokládá „naladěného“ diváka, ochotného podlehnout zvláštní podmanivosti předváděného minimalismu, okořeněného kulturou, vzdálenou západnímu pohledu a vnímání. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2013/8