Modré světlo

Klasické německé a rozhodně mistrovské dílo po všech stránkách věci. Dokonale propracovaný scénář nafilmovaný v kombinaci němého a zvukového filmu podpořené vynikajícím herectvím všech protagonistů, kde až neuvěřitelně vyniká Leni Riefenstahl, nasnímané dechberoucí kamerou, téměř nutí sledovat s otevřenou pusou. Scénář, produkce, režie, hlavní role, střih. Za tím vším Leni Riefenstahl stojí. Za kamerou už stál Hans Schneeberger a dá se říci, že to byl mistr svého řemesla. Úchvatné obrázky všech nasnímaných scenérií jsou pastvou pro oči. Po výtvarné stránce je černobílý obraz skutečně využit na maximum. Nic úchvatnějšího snad z této doby k vidění není. Na filmu jsou vidět na svou dobu neobvyklé postupy, kdy například ve scénách lezení po skále jsem nabyl dojmu, že se tu zřejmě inspiroval náš Bořivoj Zeman, který to použil např. ve svém filmu ´Ukradená vzducholoď´. Příběh jako takový dnes mnohé připomíná. Psychologické drama o záhadném modrém světlu ve skalách a podivínském mladém děvčeti je tak dokonale nafilmované, že ani dnes nenechá na pochybách. Škoda pozdějším politickým událostem v Německu, kdy bylo filmové umění Leni Riefenstahl zneužito k filmové propagandě nacizmu, neboť to na ní okamžitě uvrhlo černé světlo nevole a nenávisti. Každopádně tento snímek rozhodně patří mezi klenoty filmových děl.

V roce 1932 mohl být tento film snad právem považovaný za velkolepý, nicméně zdá se mi - a je mi to líto -, že pro dnešního diváka je už příliš nestravitelný. Hlavně pro ony úchvatné horské scenérie, které jsou tu zobrazovány nejčastěji a v dlouhých záběrech, bychom dnes požadovali jednoznačně barvu a široké plátno, za pár let možná dokonce i třetí dimenzi. Leni Riefenstahl v hlavní roli divoženky dnešními slovy rovněž "přehrává", tj. hraje s heroicko-tragickým pathosem jako na antickém divadle. Nemůžu si pomoct, mně se však tento herecký projev líbí víc než pouhé tzv. "civilní hraní".