Poslední školní autobus

Je poslední den školy a skupina středoškoláků z Bronxu se vrací domů. Cesta v přeplněném autobuse se stává katalyzátorem vztahů a odkrývá skutečný charakter každého z nich. Snímek představuje výrazný odklon od Gondryho extravagantních, surrealistických vizí směrem k civilismu a takřka neviditelnému stylu. Nejanonymnější film Michela Gondryho zachycuje bezmála dokumentárním způsobem chování newyorských teenagerů, jejich vztahy, vzájemnou rivalitu, ale i způsob komunikace, která se díky moderním technologiím poněkud vykloubila z normálu. Minimalisticky pojatý snímek si přitom vystačí pouze s prostředím autobusu a reálnými studenty, jež vnesli požadovaný prvek autenticity - charakterově i národnostně rozmanitá skupina dětí, puberťáků i životních outsiderů. Jsou hluční, vyznávají si lásku, posmívají se spolucestujícím, to vše v temperamentním duchu, který udává rytmus vyprávění. Příběh, rozdělený na tři dějství (Sígři-Chaos-Mé já), je prostý umělého estetizování či výtvarnosti Gondryho předchozích filmů - výjimku tvoří chytře umístěné názvy kapitol a jedna snová pasáž. Dominuje ruční kamera, zdánlivě spontánní rámování, kdy kameru zaujme banální detail, pomíjivý či náladotvorný okamžik. Zatímco řada filmů s přibývajícími minutami postupně zrychluje, Poslední školní autobus staví na opačném mechanismu. Divák je zprvu konfrontován s frenetickým rytmem, kakofonií hlasů, které se překrývají, doplňují, vzájemně si oponují. Do tříště zvuků a dialogů vstupují mobilní telefony a doplňují konverzaci tam, kde mají postavy potřebu utichnout, schoulit se do větší anonymity. Postupem času, jak jednotliví hrdinové opouštějí příběh, tempo zvolňuje a prostor kolem cestujících začíná být intimnější. Z kolektivního hrdiny se vyprofiluje několik výrazných jedinců, jejichž osudy jsou protnuty na základě velmi křehkých, často nedopovězených či jemně načrtnutých spojnic. Stěžejní část příběhu sice náleží prostoru uzavřeného městského autobusu, nicméně Gondry dává nahlédnout - byť minimálně - i do minulosti postav, do jejich představ a snů. Jednak prostřednictvím kreseb, které črtá jedna s postav během jízdy, ale i formou flashbacků. Ty jsou pojaty jako domácí video a jejich kvalita odpovídá záznamu z mobilního telefonu. Vliv moderních technologií se tak vklínil i do intimních okamžiků, stejně jako posedlost zakonzervovat život okolo nás, kterou tato technika do jisté míry podněcuje. Gondryho sonda do života newyorské mládeže se snaží vyhýbat klišé, jakými jsou témata drogové závislosti či bezvýchodnost života v bídě. Snad i proto je pointa působivější, stejně jako osudy postav, existujících mimo hranice filmu. Lukáš Masner, LFŠ 2014