13. komnata Jaroslavy Panýrkové

Otec byl úředník, maminka měla obchod. Ke konci války jim ho vybombardovali a na obnovu padly všechny úspory. Záhy přišel rok 1948 a obchod rodičům zabavili. Maminka to těžce nesla, rodina se třemi dětmi byla závislá na platu otce, často žila na pokraji nouze. Po čase se ale na Jarku usmálo štěstí. Ve škole se setkala s Ladislavem Ulmanem, který hledal nové talenty pro film. Na konkurzu uspěla a získala hlavní roli ve snímku Štěňata. Několik let točila filmy, později se prosadila jako hlasatelka v Československé televizi. Jenže díky druhému sňatku s architektem Jindřichem Santarem, který v roce 1968 vystoupil z KSČ, se zařadila do kolonky „nepohodlných lidí“. V televizi nakonec dostala výpověď. Oficiálním důvodem byl styk „s nepřáteli socialistického zřízení“. V její duši se tehdy usadily dva dominantní pocity – jakýsi klid a osvobození, že nemusí říkat věci, které si nemyslí a s kterými bytostně nesouhlasí. Na druhé straně existenční obavy o to, co je a co bude… Čtyři roky nedostala nikde práci! Poté pracovala jako účetní. Na počátku devadesátých let se dočkala rehabilitace. V roce 1990 dostala nabídku moderovat rozhlasové vysílání Občanského fóra a záhy se jako průvodkyně pořadu Nedělní ráno vrátila také na televizní obrazovku. Svou moderátorskou kariéru skončila v Dámském klubu na Frekvenci 1 v roce 2002. Přestože stále neměla o nabídky nouzi, rozhodla se, že přenechá místo mladším. Příběhem ženy, která se nenechala zlomit nepřízní osudu a nakonec se dočkala pocitu satisfakce, rehabilitace a zadostiučinění, provází Šárka Volemanová. Česká televize