Donšajni

Přestože pan režisér Jiří Menzel, mnohokrát dokázal, že svému řemeslu rozuměl a opravdu hodně uměl a přestože jsem si ho vždycky moc vážil, tak tohle se opravdu hrubě nepovedlo. Z mého pohledu vedle filmu KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO a VOJÁKA IVANA ČONKINA jde o jeden z jeho nejméně povedených filmů.

Ikdyž se Jiří Menzel snažil o jisté poetično, tak tento film patří k tomu nejslabšímu, co vytvořil. Ale na druhou stranu. Na tu bídu, co se u nás produkuje to patří k tomu lepšímu. Komediálně laděný snímek ze součastnosti s pár retrovzpomínek nás zavádí do světa velké opery. Tedy do tak velké opery, že to stačí na jedno provinční divadlo. Hlavní hrdiny tu máme dva - divadelního režiséra Vítka a učitelku hudby Markétu. Za dosti slabé a do filmu se nehodící považuji chvíle, kdy Hartl mluví na kameru a jakoby vypráví svůj příběh. Nějak mi to do Menzelovy tvorby nepasuje. Libuše Śafránková je, jako vždy, kouzelná. Mužské oko potěší pohled na celou řadu hereček, které pro nás pan režisér nechal obnažit. Není to nic vulgárního, pan režisér si i v tomto případě drží poetiky. S těmi kartáčky na zuby je to dobrý nápad. Já jsem vždy kupoval jen jeden pro každou příležitost a tady jich mají rovnou celý svazek. Je stále se co učit. Tyto poznámky pochopí ten, kdo film uvidí. Jestli film mohu doporučit? To asi úplně ne. Přeci jenom, Menzel natočil mnohem lepší filmy, než je toto.

Divadlo, svět opery a dění kolem příprav jednoho představení. Jiří Menzel zvolil téma v českém filmu ne moc obvyklé. Opera. Hudba, která v dnešní době není zrovna vyhledávaná. Snímek poukazuje na přípravy, zkoušky a hlavně na lidi, kteří v opeře vystupují. Nejsou nijak zvláštní, nijak odlišní. Že operu může výborně zpívat i pěvkyně vyznávající punk? A proč ne? Menzel nepodává nějaký ucelený příběh. Vsadil na vyprávění jednoho režiséra ztvárněného Janem Hartlem, který svou roli podal vcelku přesvědčivě. Mluví na kameru a předává své myšlenky a své poznatky. Aby to úplně nevypadalo jednoduše a ponuře, je vyprávění ozvláštněno poetikou a lehkým nenuceným humorem. To vše podbarvené klasickou hudbou od renomovaných klasických tvůrců, takže se tu přibližuje v ukázkách různá světoznámá díla. Snímek se svojí jednoduchostí nijak nevymyká od předchozích Menzelových počinů. Je pochopitelné, že kvůli prezentované operní hudbě to nebude mít snímek nijak jednoduché hlavně u mladých diváků, ale tak už to prostě je. Docenění jako obvykle jistojistě přijde až o mnoho let později.

Jako milovník opery vítám tento pohled za divadelní kulisy, na přípravu vystoupení a charaktery účinkujících. Celkový příběh je spíš jen anekdotka, působí bohužel trochu chladně a povrchně. Jinak je také dalším potvrzením pravidla: čím starší režisér, tím více ňader ve filmu.