Peppermint frappé

Sexuální posedlost dráždivou přítelovou manželkou podněcuje v zubaři Juliánovi erotickou fantazii a nutkavou touhu ji vlastnit. Zmocňuje se jí aspoň nepřímo, skrze kradmé doteky, fotografie a drobné krádeže jejích intimních propriet. V Saurově filmu tento fetišistický motiv nikoli náhodou asociuje Bunuelův film Tajemný předmět touhy (Cet obscur objet du désir, 1977), v němž ženskou hrdinku představují dvě fyzicky nepodobné herečky. V Peppermint Frappé naopak jedna herečka (Geraldine Chaplinová v dvojroli) hraje dvě rozdílné ženské postavy. Hrdina se v chorobné fetišizaci ženského idolu upne v promyšlené strategii na plán jeho přenosu z vnějšího světa do svého soukromí. Lehkovážnou, nezralou Elenu má jako ikonu zafixovanou v podvědomí, jak rozvášněně bubnuje. Tento znepokojivý výjev se mu někdy retrospektivně vybavuje, aniž by bylo zřetelné, zda jde o reálný zážitek, nebo sugestivní klam (ona sama to popírá). Dívka pro něj zosobňuje prchavé a nedostupné ženské tajemství, jež chce Julián odhalit a zmocnit se jej. V kontrastu s ní figuruje v jeho životě asistentka Ana, reprezentující všednost a fádní nevzrušivost, jež však zaručuje spolehlivé zázemí. Muž přechází od jedné ženy ke druhé, aniž by se obě někdy setkaly. Teprve když dojde k nečekanému žertovnému znesvěcení Juliánovy posvátné vize v Elenině parodii sebe samé jako rozesmáté bubenice, cítí se zraněn na nejcitlivějším místě. Pak už začne rázně jednat. Akt „přeoperování" Eleny do jiné osoby provede Julián s promyšlenou rafinovaností jako geniální zločin a mistrovské dílo zároveň. Nejdříve ji i s manželem zavraždí a poté přenese její podobu skrze kosmetickou metamorfózu na Anu, jež se pokorně stane kopií cizí osoby. Aby Juliánovu představu naplnila k dokonalosti, začne nakonec i bubnovat. Tato znepokojivá scéna se zlověstně virblujícím bubnováním film uzavírá v jakoby nekonečné smyčce. Temný, mnohovýznamový zvuk, známý z několika slavných Bunuelových filmů (Zlatý věk/L' Âge d'or, 1930, Nazarín, 1959, Šimon na poušti/Simón del desierto, 1965), potvrzuje i dedikace Saurova filmu Luisi Bunuelovi. Pro vznik snímku byl určující Saurův zážitek během návštěvy vesnice Calanda v době velikonočních slavností. Tehdy zahlédl mezi mužskými bubeníky jedinou dívku bubnující s takovou vervou, až jí krvácely ruce. Režisér se však bránil domněnce, že tento film natočil pod Bunuelovým vlivem. Je otázka, do jaké míry toto tvrzení upřesňuje jeho argument, že do filmu nechal „jen" proniknout bunuelovského ducha a neodbytné zdání, jako by v něm byl Mistr skrytě přítomen. Stanislava Přádná, Letní filmová škola 2012