Ztratil se člověk

Šóhei Imamura se stal jednou z vedoucích osobností japonské nové vlny hlavně pro svůj výrazný a jedinečný pohled, který vedle snímku Ztratil se člověk prezentoval v desítkách dalších děl, velmi úspěšných i mimo jeho vlast. V tomto dokumentu se spojují typické prvky jeho tvorby: hledání charakteristiky lidské bytosti, vykreslení intuitivnějších stránek japonské povahy, tematizování silné ženy a snaha o autenticitu. Zmizelý obchodník Tadaši Óšima, okolo něhož se děj soustřeďuje, podněcuje osoby, které s ním v minulosti byly v bližším kontaktu, aby o něm vyprávěly. To je jediný způsob, jakým je Tadaši zpřítomněn. Chování jednotlivců v japonské kultuře je zásadně kontextuální a v porovnání se západem absentují morální imperativy. Po pár letech od jeho zmizení se filmový štáb začne zaobírat okolnostmi této události. Z předkládaných hypotéz o tom, jak se ztratil, se pozornost postupně přeorientuje na postavy, které vyžadují objasnění problémů, jež předcházejí Tadašiho zmizení. Jeho rodina navštěvuje kučijose (japonský ekvivalent pro médium), které vyvolává Tadašiho ducha a propůjčuje mu svůj hlas. Generace Tadašiho rodičů je zprávou o jeho smrti uspokojena. Snoubenka si ale nehledá jiného muže, protože dokud není případ objasněn, věří v možnost jeho návratu. Přidává se k filmařům, aby společně pokračovali v návštěvách dalších Tadašiho přátel, známých, kolegů i milenek, až je několik výpovědí nasměruje k překvapivému návratu do okruhu Tadašiho nejbližších, aby objasnili slova, která zprostředkovalo médium. Příběh o Tadašim se relativizuje, až se od něj filmařské vyšetřování téměř úplně odkloní. Zmizelý se postupně stává vyprázdněnou figurou a jeho role se mění v záminku pro vyvrcholení konfliktů. Do jaké míry kontexty, v nichž postavy přemýšlejí a konají, omezují jejich individuální chování? Závěrečné scény filmu explicitně odkrývají strategii a účel, s jakým byl vystavěn. Snaha o zdůraznění fundamentálních životních pravd slouží k osvětlení důvodů, proč je mizení velkého počtu lidí v Japonsku stále rozšířenější a nejasnější. Ty skutečné jsou ale skryty v hlubších strukturách tohoto problému. Na jedné straně jde o důsledek vzájemného neporozumění, na straně druhé se jedná o jistou zvrácenost klasických japonských zvyků a způsobů chování, které se ve zmodernizovaném Japonsku stávají nepřirozenými a konfliktními. Imamurova zásadní životní zkušenost, porozumění a obdiv k prostitutkám jej zavedly pod povrch klasických hodnot a přiblížily k jinému pohledu na měnící se Japonsko. Určitá chaotičnost skladby je pro režiséra typická a jak se sám několikrát nechal slyšet, je to jeho oblíbený způsob, jak lze vystavět znepokojující kritiku společnosti. Originální název filmu Ningen džóhacu je v japonštině dvojznačný. Muž, který zmizel nedobrovolně, nebo který se ztratil z vlastní vůle. Pro Imamuru je druhá možnost mnohem znepokojivější. Michal Gladiš, Letní filmová škola 2012