Živ paměť: Zdeněk Kout

Pan Zdeněk, žijící v současné době v Podkrkonoší, píše básně. Svého tátu ztratil dvakrát – poprvé, když jeho otec emigroval v roce 1948 do USA a podruhé, když se vrátil za svou milovanou ženou a dětmi po dvaceti letech… Zdeněk Kout se na první pohled neliší od řadových občanů naší společnosti. Při delším soustředění však ve vás jeho skleslý postoj, zapadlé oči a plachá povaha vyvolají touhu dozvědět se, co se za jeho osobností skrývá… Příběh jeho dětství je sítí vzpomínek na násilná vystěhování, na milující prarodiče, na vězněnou maminku, i otce žijícího v exilu v USA. Jeho dospívání je pak dále poznamenáno momenty strávenými se starší sestrou, konflikty s autoritami komunistického režimu a touhou vzepřít se totalitní vládě. Několik let, na přelomu 50. a 60. let, byl za své protirežimní postoje vězněn. V dospělosti ho pak doprovázeli neustálé potíže týkající se boje o běžná lidská práva – taková práva, která však byla garantována jen přívržencům totalitní vlády. Básně, jejichž psaním se později se svým osudem vypořádával a díky kterým do dnešního dne předává poselství budoucím generacím, hladí duši každého citlivého člověka… O hlavním protagonistovi a jeho rodině: Otec pana Zdeňka, Josef Kout, se narodil v roce 1907 v Mněticích na Pardubicku. Vystudoval gymnázium. Po maturitě vstoupil do Československé strany národně socialistické. Byl zaměstnán v poštovních službách. V roce 1933 se oženil, nejprve se narodila dcera Věra a pak syn Zdeněk. V roce 1938 byl Josef Kout zvolen do městského zastupitelstva v Pardubicích, kde působil až do jeho rozpuštění v roce 1942. Od mládí hrál ochotnicky divadlo. Během 2. světové války pracoval na vlakové poště, kde ničil udání zasílaná na gestapo, spolupracoval s partyzánskou brigádou Mistra J. Husa, před heydrichiádou pomáhal skupině Libuše. Po roce 1945 byl poslancem Národního shromáždění, ve straně měl funkci krajského důvěrníka a byl vrchním poštovním tajemníkem. Po Únoru 1948 byl otec politicky zdiskreditován a propuštěn z místa vrchního poštovního úředníka; následně byl vyloučen ze sokolské jednoty, byla mu odňata vyznamenání za protifašistický odboj. Nejdříve emigroval do Německa a pak v roce 1951 do USA. Po útěku otce následovaly prohlídky bytu a na sklonku roku 1948 byla matka a děti vystěhovány z bytu, žily pak u prarodičů. V roce 1950 byla máma zatčena a odsouzena ke 2 rokům vězení „za nepřekažení trestného činu“. Sestra byla vyloučena ze studií na Vyšší sociální zdravotní škole, v roce 1956 založila rodinu. Nyní je vdovou, má jednoho syna. Po návratu z vězení pracovala matka jako pradlena, na Pozemních stavbách a jako kuchařka. StB na ni vyvíjela tlak, aby přiměla manžela k návratu nebo se rozvedla – ani jedno však neudělala. V roce 1968 se setkala v Itálii poprvé po 20 letech s manželem. V roce 1969 byla její trestná činnost rehabilitována. V roce 1970 přijel otec na návštěvu do rodné vlasti a po několika dnech pobytu zde dostal infarkt a umřel. Maminka zemřela v prosinci 1989. Pan Zdeněk se narodil v roce 1941 v Pardubicích. Po otcově útěku a v době matčina věznění žil s prarodiči. Po ukončení základní školy absolvoval v roce 1957 poštovní školu ve Varnsdorfu a pak v Brně. Do roku 1958 pracoval na poštovním úřadě, z tohoto místa byl z politických důvodů propuštěn. Až do svého zatčení na přelomu 50. a 60. let pracoval v nejpodřadnějších profesích. V ranné dospělosti se snažil opustit republiky, byl však zadržen. Za své politické názory byl odsouzen na tři roky; v roce 1991 byl rehabilitován. Roku 1967 se oženil, má syna a dceru. Od 70. let pracoval spolu se svou ženou ve státním podniku „Restaurace a jídelny“. Po roce 1989 provozovala rodina vlastní restauraci. Nyní je v důchodu a žije s manželkou na chalupě v Podkrkonoší; věnuje se psaní poezie i chalupaření a těší se ze čtyř vnoučat. Režisérka Jaroslava Kostková, studentka oboru kamera na FAMU, o hlavním protagonistovi: V roce 2009 jsem se účastnila natáčení dokumentu o paní Margitě Zimanové z cyklu Děti 50. let jako kameramanka. Tato zkušenost mě přiměla zajímat se více o témata 50. let a v následujícím roce jsem se rozhodla pro režii dokumentu o Zdeňku Koutovi ze stejného cyklu. Jeho životopis mě natolik zaujal, že jsem se za ním vydala a po dni stráveném s ním a jeho ženou jsem si byla jista tím, že jeho život nese takové hodnoty, které by mohly zaujmout i širší veřejnost. Zdeněk, jako mnoho dalších, zažil sklíčené dětství, z kterého si do dospělého života přinesl hluboké šrámy. Avšak způsob, kterým se vyrovnal se svým osudem, stojí přinejmenším za zmínku, ne-li za hlubší zamyšlení. Ventilem smutku, frustrací a též prostředkem ke sdělování pravdy se mu staly básně, které stále píše a vydává a které ho provází celým životem. V dokumentu jich zaznívá několik. Pan Zdeněk tak ve svých básních zanechává cenné svědectví pro budoucí generace o době, která nepřála individualismu, humanismu a životu.