Jeden život

Jeden den v obyčejném životě jedné (ne)obyčejné paní. Lída Voříšková je již v důchodu, přesto je neustále na cestě. Cíle nejsou nijak vzdálené – hřbitov, knihovna, jazyková škola, kam chodí denně uklízet, dvojice bratranců žijící za Prahou. Místa a lidé tvoří její svět. Někteří jsou stále na živu, jiní, jako otec, který zemřel v komunistickém vězení, již dávno ne. Viděla ho naposledy v 5 letech. Přesto tatínek, a především jeho absence, prostupují celým jejím životem. Ale tohle je jen jeden den. A paní Voříšková je na cestě. INFORMACE O DCEŘI: Ludmila Voříšková se narodila jako druhé dítě v rodině Rudolfa a Marie Voříškových. Rudolf Voříšek pracoval jako redaktor v nakladatelství Vyšehrad, překládal knihy, psal články a eseje. Pro své smýšlení byl v roce 1951 z nakladatelství vyhozen, později byl zatčen a odsouzen na 11 let za vlastizradu. V roce 1953 zemřel ve vězení na leukémii. Lídě bylo v té době necelých 5 let, zasáhlo ji to však na celý život. Zůstala sama s maminkou a o rok starším bratrem, maminka poté pracovala jako uklízečka a domácí dělnice, aby rodinu uživila. Lída vystudovala gymnázium, později pracovala jako sekretářka, mimo jiné i v nakladatelství Vyšehrad. Nikdy se nevdala, celý život si však byla velmi blízká jak s bratrem Vojtěchem, tak s maminkou, která zemřela před 8 lety. V současné době žije v jedné domácnosti s bratrem na pražském Vyšehradě. Znovu se vrhla na studia, navštěvuju univerzitu 3. věku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. TISKOVÁ ZPRÁVA: Jak a proč se natáčel Jeden život Lídu Voříškovou jsem si pro svůj dokument vybrala okamžitě a instinktivně – prostě mi bylo jasné, že s touhle paní jsme jedna krevní skupina. Pro Sunfilms productions natočila již jeden díl z cyklu „Dcery 50. let“, audiovizuálních záznamů určených mimo jiné pro výuku dějepisu na základních a středních školách. Všechny díly pak byly k dispozici i nám, studentům FAMU, při výběru hrdinek našich dokumentů. Přestože Lídin příběh zdaleka nepatřil k nejdramatičtějším, okamžitě si mě získala svým nadhledem, smyslem pro humor a sympatickou poťouchlostí, která probleskovala i při vyprávění o tak závažných věcech, jako bylo věznění a smrt jejího tatínka. Zpočátku mě na jejím osudu zaujalo především to, že se nikdy nevdala a nepříliš originálně jsem to přisuzovala ztrátě otce v raném věku a téma dokumentu tlačila tímto směrem. Při našich schůzkách jsem však postupně zjišťovala, že pokud to bylo vůbec někdy v Lídině životě tématem, tak již tomu tak dávno není, a že Lída Voříšková je člověk, který žije přítomností, žije ráda a naplno. Společně jsme se pak dohodly, že dokument pojmeme jako jeden den v jejím životě, navštívíme s ní její blízké a nahlédneme do jejího života tady a teď, protože i ti, co už dávno odešli, otec i maminka, jsou stále jeho součástí. Během natáčení pak Lída ochotně plnila vše, co jsme si na ni jako štáb vymysleli, bez protestů desetkrát přetřela už dávno nablýskaný stůl, procházela se nám v poli ve čtyřicetistupňovém vedru, a ještě nás v přestávkách mezi natáčením bavila. Lídě se o jejím životě nemluví vždy lehce a jsem moc ráda, že se nám pro tento dokument otevřela. Během celého natáčení a postprodukce jsem vůči ní cítila velkou zodpovědnost, protože ve mě a můj štáb vložila nemalou důvěru. Doufám, že jsme ji nezklamali. Poslední hezká vzpomínka na tatínka „Poslední hezká vzpomínka je asi to, že tatínek, když ho vyhodili z Vyšehradu, tak začal pracovat v dřevozpracujícím podniku Krupol. A on odtamtuď chodil, samozřejmě zničenej, protože to byla manuální práce, a měl v ponožkách třísky, dřevěný. Sedl si na židli v kuchyni a my s bratrem jako děti jsme seděly na zemi a z ponožek jsme mu ty dřevěný třísky vybíraly, tak to byla taková pohoda, to se mi líbilo. Pro nás to byla hra. Pro něj to byla těžká práce.“