Mému otci

Dokumentární film „Mému otci“ vypráví příběh ženy, jejíž otec František Mezulianik byl za své politické aktivity v padesátých letech minulého století zatčen a uvězněn na 15 let těžkého žaláře. Jaký je život dítěte vyrůstajícího ve zkažené společnosti komunistického režimu? Jakou tíhu musí nést dítě, které bylo přítomno zatčení vlastního otce a které je samo označováno za potomka zrádce národa? Paní Bočková si pokládá otázku, zda msta na dosud žijících aktérech tehdejších událostí je to pravé řešení, či zda se má za těmito okamžiky udělat pomyslná tlustá čára a žít dál. Přesto však pro ni stále má smysl nezapomínat a svým osudem varovat společnost před hrozbou opakování této neblahé historie. I dnes žije paní Miroslava ve strachu ze svého okolí a takřka panicky se snaží chránit svou rodinu před jakýmkoli nebezpečím. TISKOVÁ ZPRÁVA: V roce 2009 jsme jako autoři vstoupili do projektu Děti 50. let a v jeho rámci zrealizovali dokumentární film „Mému otci“. Zatímco pro hlavní aktérku filmu, paní Bočkovou, byl dokument příležitostí jak se zpětně vyrovnat s vlastním osudem a s osudem svého otce, kterého za svůj život neměla možnost dostatečně poznat, my jsme se díky práci na dokumentu blíže seznámili s dobou padesátých let a lépe pochopili, jak se s touto érou komunistických zločinů vyrovnávala generace našich rodičů. Zajímalo nás, co pro paní Bočkovou znamenají pojmy jako spravedlnost a msta, jak vnímá dobu po roce 1989 a zda považuje za dostatečné, jak se současná společnost dokázala s minulostí vypořádat. Její osobní zkušenosti pro nás byly nakonec mnohem zajímavější než hledání obecných historických souvislostí. V neposlední řadě pro nás jako pro čerstvé absolventy FAMU byl tento projekt skvělou možností jak realizovat film v produkci České televize. INFORMACE O DCEŘI: Paní Bočkové byly pouhé čtyři roky, když byla svědkem zatčení svého otce přímo ve svém domově. Následujících patnáct let vídala otce pouze na návštěvách ve věznicích. Ty se konaly maximálně jednou za rok. Paní Bočková je nicméně velmi energická a usměvavá žena. Na jejím osudu nás zaujalo zejména to, že dodnes žije v domě a ve vesnici, kde k zatčení došlo a že dokázala z tohoto domu i přes jeho minulost udělat harmonický domov pro celou její současnou rodinu. Její sny se jí sice nesplnily, doufá ale, že se splní alespoň jejím potomkům.