Lhostejnost

Oleg Fljangolc je ruskému publiku známý především jako režisér videoklipů a celovečerního dokumentu o Viktoru Cojovi (legendě petrohradského hudebního undergroundu 80. let) Prosto chočeš ty znať (Prostě chceš vědět, 2006). V letech 1989 a 1990 jako student moskevského Institutu kultury natočil podle scénáře, který vycházel ze slova lhostejnost, jež podle něj vystihovalo dobu, jednoduchý příběh o kamarádství, zábavě a lásce. A to lásce k tajemně cynické starší Žuže (Olga Šorinová), která má ráda twist, filmy s Gérardem Philipem a připomíná Monicu Vittiovou. Vycházel přitom z estetiky 60. let, jíž v Moskvě ještě odpovídalo poměrně hodně míst. V příběhu mu hráli tehdy nepříliš známí Fjodor Bondarčuk (Peťa) a Alexandr Bašilov (Bručněv). Režisér, producent a herec Fjodor Bondarčuk, syn Sergeje Bondarčuka, herecky debutoval v otcově filmu Boris Godunov (1986). U nás je známý díky svému režijnímu debutu o rusko-afghánském konfliktu Devátá rota (9 rota, 2005). Momentálně se věnuje velkofilmu Stalingrad, čímž pokračuje v legendární „válečně mírové" tematice svého otce. Na LFŠ ho uvidíme v českém filmu 7 dní hříchů. Herec a režisér Alexandr Bašilov začínal na konci 80. let a zahrál si v kultovním perestrojkovém filmu Sergeje Solovjova Assa (1987). U nás jsme ho měli možnost vidět ve filmovém klubu ČT2 v Chrustaljove, vůz! (Chrustaljov, mašinu!,1998) Alexeje Germana. Režisér Fljangolc s odkazy na francouzskou novou vlnu, italský neorealismus (byť bez sociálních podtónů) či sovětskou kinematografii „ottěpeli" po dvaceti letech některé části dotočil - například pasáž, v níž z televize zpívá ústřední melodii Lhostejnosti nedávno zesnulý Eduard Chil. Atmosféru příběhu ukotvil mezi archívní dokumentární záběry Moskvy, polyfonicky ho promíchal s kreslenou animací a trikovým filmem. Kombinací kreslené a 3D animace (Alexeje Golovackého, s nímž Fljangolc už delší dobu spolupracuje) se do filmu dostal i pes Tuzik (variace na Lajku), který svým osudem připomíná, resp. dubluje ten Peťův. Film protkávají strukturální obrazy kompozičně jednoduchých, na moment se zastavujících záběrů rádia, popelníku či semaforu, rytmus snímku přechází podobně statickými, několikasekundovými průhledy do chodeb, aby ho vzápětí překryla honička po dvorech, které jsou pro Moskvu typické. Představují omšelé osobní prostory uprostřed oficiálních linií města, po kterých se postavy ženou dál. Jsou ozvučené v současnosti, ale natočené na analogovou sovětskou Svema klasiku. Sledování Lhostejnosti připomíná poslouchání vinylové desky anebo listování cizím starým albem či deníkem, v němž čteme postmoderní hru s nostalgií. Očekávat od hry s vlastním mládím metafyzické poselství by se rovnalo touze po poznámkách pod čarou u komiksu. Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012