Můj život

Téma předčasné smrti, způsobené zákeřnou chorobou, se ve světové kinematografii čas od času objevuje a někdy má až překvapivý ohlas (např. Noci šelem či Philadelphia). Debutující režisér Bruce Joel Rubin se jej ostatně dotknul jako scenárista smutné komedie Duch, za niž získal Oscara. Ve snímku Můj život však tento námět pojednává v melodrantatickém klíči. Vychází z nosného nápadu: úspěšný manažer Bob Jones, umírající na rakovinu, se rozhodne natočit pro svého dosud nenarozeného potomka videokazetu. Chce na ní zachytit sám sebe a zanechat tak po sobě nějakou viditelnou stopu, chce, aby dítě bylo touto kazetou provázeno od dětství až do dospívání . Původnl záměr se mu podaří splnit, zároveň se však natáčení stane hrdinovou psychoterapií i důvodem pro zamyšlení nad vlastním životem. Ve filmu se tak odvíjejí Bobovy vzpomínky na dětství a zároveň probíhá jeho současný život, poznamenaný neodvratně se blížící smrtí. Muž má velkou oporu v milované manželce Gail a zažije ještě otcovskou radost : narození dítěte a z jeho prvních měsíců. Za pomoci čínského léčitele nachází přitom cestu sám k sobě a posléze umírá beze strachu, ve vnitřním usmíření - Podle konstatování tvůrců se jedná o příběh o člověku, umírajícím ve společnosti, která odmítá smrt. Má být meditací o nevyhnutelnosti smrti a o tom, jak si právě s tímto vědomím vážit života a jak hledat jeho smysl. - Navzdory velké snaze všech zúčastněných, především herců Michaela Keatona a Nicole Kidmanové, a navzdory nesporně silnému námětu, vyznívá snímek zbytečně nostalgicky a melodramaticky, neboť se nedokázal vyvázat z hollywoodského schématu. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1995/4