Na hraně zítřka

V době, kdy byl akční blockbuster Na hraně zítřka uveden v kinech, média zaplavily titulky, které si byly v mnohém podobné: „Na hraně zítřka je nejlepší videohrou, kterou nejde hrát“ (Wired) nebo „Na hraně zítřka je film jako videohra, a tentokrát se jedná o kompliment“ (Indiewire). Sám režisér Doug Liman v jednom z rozhovorů zveřejnil, že podobnost s počítačovými hrami nebyla náhodná: „Na hraně zítřka není pouze film o hrdinovi, který je nesmrtelný, stejně jako postavy ve videohrách. Jde i o film, jenž ve vás vzbuzuje frustraci, stejnou, jako když hrajete hru, myslíte si, že už dosáhnete vytyčeného cíle, ale pak vás zabijí a vy se musíte vrátit na začátek.“ Podplukovník Cage během snímku svoje pozice střídá. Chvíli působí jako postava z počítačové hry, která se zoufale snaží zachránit lidstvo před invazí, posléze připomíná spíše samotného hráče, jenž rozehrává jednotlivé situace a pozoruje, kam až jeho hra může zajít. Využívá svého postavení, dělá vtipy na účet členů roty nebo si buduje románek s „Ocelovou mrchou“, zkušenou bojovnicí Ritou. Film sklidil pozitivní ohlasy od kritiků i sci-fi fanoušků, kteří se vrhli do vytváření hypotéz, analýz a výpočtů vztahujících se zejména k jeho závěrečné části. Na hraně zítřka také jako jeden z prvních snímků ukázal, že přímá inspirace videoherním průmyslem se nemusí nést pouze na vlně přemrštěných střeleckých scén či jiné akční podívané. I samotný způsob vyprávění může vést k netradiční a poutavé mediální konvergenci. Princip zacyklení není přitom v kinematografii ničím novým – také Bill Murray se ve filmu Na Hromnice o den více (Groundhog Day, 1993) probouzí stále do nového dne. Podobný postup použil například Tom Tykwer v kultovním snímku Lola běží o život (Lola rennt, 1998) nebo o jedenáct let dříve Krzysztof Kieślowski v Náhodě (Przypadek, 1987) – o jeho inspiraci počítačovými hrami ale dobové prameny mlčí. Ondřej Moravec Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017