Zimní soumrak

Na počátku druhé poloviny 50. let minulého století došlo v polské kultuře k nebývalému uvolnění. Tento umělecký kvas strhl dosud závazný diktát socrealismu. V oblasti filmu to pak byl debut režiséra Lenartowicze, který jako první radikálně skoncoval se socrealismem a předznamenal i následný vývoj celé kinematografie. Stanisław Lenartowicz (1921-2010) patří mezi první absolventy lodžské filmové školy (ukončil ji v roce 1953 společně s Wajdou). V prvních letech své kariéry se sice k hrané tvorbě nedostal, ale zároveň se tak vyhnul závaznému socrealismu. Ke své prvotině tak mohl přistoupit nezatížen a zcela svobodně. Kolem projektu shromáždil skupinu talentovaných mladých tvůrců - scenáristu Konwického, kameramana Jahodu či skladatele Walacińského. Všichni později patří mezi nejvýznamnější představitele „polské školy". Společně pak vytvořili jedinečné dílo, jaké polská kinematografie doposud neviděla. Socrealismus vyžadoval silný příběh opřený o výrazné postavy, ideálně mladé a angažované. Již toto základní pravidlo však tvůrci Zimního soumraku odmítli. Hlavním hrdinou svého snímku totiž udělali stárnoucího železničáře Rumszu. Ten nehodlá akceptovat manželství svého nejmladšího syna Józka, který se právě vrátil z války. V malém železničářském domku totiž celou dobu na Józka čekala sousedovic Celina. Otec mladý pár z domu vyžene a jejich vztahy zlepší až narození vnuka, i když finále snímku není tak optimistické, jak navrhoval původní scénář. A tak vyznění celého snímku bylo opět v rozporu s tehdejšími zvyklostmi. Jasných odklonů od socrealismu najdeme ve filmu víc - pokud v něm dominovaly dialogy, zde vládne zvláštní mlčení, socrealismus hleděl vpřed, kdežto my zde rovněž zpět, nemluvě o náboženských motivech, které byly tabu. Zimní soumrak tak v mnoha ohledech předběhl svoji dobu, musel ale čelit tvrdé kritice a nesetkal se ani s pochopením diváků. Není tedy divu, že Lenartowicz pak již nikdy podobně odvážné drama nenatočil. Petr Vlček Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016