Na západní frontě 1918

"Západní fronta 1918". Film jen pro silné nervy, tak hlásaly poutače nad tehdejšími biografy. Ba možno říct, zkouška nervů. To byl německý zvukový film "Západní fronta 1918", vyrobený podle Johannsenova románu, který byl přeložen do češtiny pod názvem "Čtyři od pěchoty". Je to řada otřásajících obrazů z posledních měsíců války, kdy se německá fronta hroutila pod náporem spojeneckých vojsk přes zoufalou obranu německých vojáků, za jejich zády vlast a národ propadaly hmotné a mravní bídě. Režisér G. W. Pabst účinně stavěl proti sobě kontrasty v samém životě frontových vojáků, kteří hleděli z něho urvat aspoň trochu jasných okamžiků, ocitli-li se na čas na odpočinku za frontou. Zde mohla i vykvést mladá láska vojáka-studenta se sličnou Francouzkou - obou téměř ještě dětí. Tyto chvíle jsou vystřídány boji v zákopech, které tou dobou byly nejtěžší, kdy vojenská převaha spojenců drtila technickou obranu i ducha Němců. Bitevní scény filmu jsou z nejlepších, jaké kdy byly do té doby natočeny. Vysvětlení je zde jednoduché, neboť režisér použil jen bývalých vojáků jako komparsistů, z nichž samozřejmě každý věděl, jak hodit granát, jak se krýt, jak postupovat od zákopu k zákopu atd. Nejdrásavěji působí ve filmu záběry z polního lazaretu. Účinnost bitevních a nemocničních scén je ovšem stupňována zvukovým doprovodem od tikání "hodinek smrti" - kulometů - až po nervy rvoucí křik šíleného důstojníka. Válka je sama o sobě velkou tragédií, tragédií jednotlivců jsou jen episodami, tak dobrovolníkův návrat k ženě, kterou nalézá v náručí druhého. Herecky v popředí stojí ovšem oni "čtyři od pěchoty": tři z představitelů Claus Clausen, Gustav Diessl, Fritz Kampers prodělali válku na vlastní kůži v zákopech. Film není tendenční, nezkresluje, přece však od pojetí Remarquova "Na západní frontě klid" se liší tím, že se vyhýbá zachytit onu skleslost a ono vědomí marnosti celé té válečné hry, která stravovala ducha německé armády v posledním roce války.