Naděje a sláva

Film jenž byl kritikou přijat více nežli film „Říše slunce“. To mně hlava nebere, nechápu. Těch pět nominací na Oscara a oblíbenost u diváků, ono záleží jakých, už jo. Byly tam dětičky, vztahové problémy v rámci rodiny, nikdo tam neumřel, tedy až na nějakou, pro děj bezvýznamnou, sousedku, a všechno dobře dopadlo. Toto všechno té většině diváků zřejmě ke spokojenosti stačí. Válečné události zobrazené z pohledu malého anglického chlapce. Děti z Polska, z Ukrajiny, z Běloruska a Ruska, nebo děti židovské, by na válku měli pohled úplně jiný. Možná to tak režisér, a nositel vzpomínek, J. Boorman, s odstupem let, viděl. Budiž. V paměti většinou zůstává to dobré a na špatné se zapomíná. Filmu „Říše slunce“, který jsem zmínil v daných souvislostech, byl hereckým koncertem většiny zúčastněných. Zde se jedná, co se hereckých projevů týče, o tragickou prkennost, taktéž většiny zúčastněných, což bylo, krom těch dětí, vzdorovité puberťačky, nevrlého dědy, a trapného kriketu, nejslabší článek filmu. A čím mě film obohatil? Teď už vím, že nejdůležitější věcí v životě Angličana je umět hodit míček s falší, vše ostatní je nepodstatné.

Naděje a sláva... a bída - která mě neplánovaně uvedla do fáze REM, po které však nenastaly lepší časy, proto jsem se ještě před koncem regulérně odebrala do postele, aniž by mě zajímalo, kdo tu válku vyhrál :-)