Jako nikdy

Já tedy obecně filmy o stáří, chorobách a podobných věcech moc v lásce nemám ačkoliv to patří k životu a člověk se s tím setkává ať chce či nechce a ať se mu to líbí nebo ne! Tenhle film má, ale určitě svou kvalitu a především věrohodnost. Je na něm poznat, že literární předloha a scénář jsou dílem téže ruky a má i několik výrazně nadprůměrných hereckých výkonů (zejména Holas v podání Jiřího Schmitzera je excelentní). Na druhé straně právě necitlivě obsazené některé role film trochu srážejí. Ve výsledku jde podle mého názoru o lehce nadprůměrný film, ale s tím, že tohle určitě nebude podívaná pro každého.

Tak jestli mne to mělo dojmout, tak tedy nedojalo. Spíše mne po hodině poslouchání neustálého hádání začala bolet palice. A také z té „hudby“. Pro mne byla bezdějová nuda v plném slova smyslu. Takže u mne jsou v plusových částkách jen herecké výkony. Jinak je v tomto filmu všechno k ničemu.201602108620/8927

Tenhle film nepatří mezi ty pozitivně laděné. Vypráví totiž o pomalu se blížící smrti. Jednu z hlavních rolí, malíře Tomáše Holase, vytvořil Jiří Schmitzer. Jeho postava představuje umělce, výtvarníka. Celý život se choval despoticky vůči svému okolí. Jako cholerik a egoista se chová i na sklonku života. Všechny uráží. Přesto se v jeho životě objevují lidé, kteří je i přes jeho tyto charakteristiky mají rádi. Po letech se opět spolu před kamerou setkává Schmitzer s Tatjanou Medveckou. Jistě si vzpomínáte, že spolu hrají ve filmu Marečku, podejte mi pero (1976). Tatjana Medvecká zde hraje malířovu bývalou příležitostnou milenku a nyní jeho ošetřovatelku. Druhou osudovou ženou, resp. Třetí je Karla, kterou ztvárnila Petra Špalková. Ta tu hraje malířovu současnou životní partnerku. Do děje zasáhnou i další osoby. Tomáš, Holasův syn a jeho družka Šárka (Jana Pidrmanová) nebo rodina ošetřovatelky Jaruny a další. Můj názor se na snímek různě měnil. Z počátku jsem si myslel, že půjde o další dílko, na které můžeme s úspěchem zapomenout. Téma filmu je však příliš vážné, než abych jej úplně sepsul. Rozhodně nebude patřit mezi ty, ke kterým se budu vracet.

Dalo by se říci, že se vlastně jedná o zcela životní příběh. Ponuré stáří, nevyléčitelná nemoc, obviňování sebe i všech ostatních, deprese, nenávist, úzkost. Takový osud potkal i Vladimíra Holase, který má rakovinu a již čeká jenom na osvobozující smrt. Konfrontace všech přítomných je neodvratná. Rozpory a zášť. Ano. Tato chvíle je vždy ta jediná, kdy je možnost vylít si srdce a říct si vše náležité na rovinu. Snímek dost hraje na city a porozumění. Vyznění příběhu je tedy zcela na místě. Ze světového pohledu chybí snímku více citu a artového vyznění. Na české podmínky se však jedná o zcela výjimečný počin, jehož trefa do černého nemůže být zpochybnitelná. Jiří Schmitzer si za, u něj nezvyklý výkon zaslouží ocenění. Jeho konečné stádium doslova rve srdce. Neznamená to však, že ostatní nějak zaostávají. Naopak. Všichni podali zcela profesionální a uvěřitelný výkon. Osoby pečující o umírajícího člověka rozsévajícího kolem sebe jen zlobu a trápení chce ohromnou trpělivost. Ne každý má na to povahu. Tento film budiž příkladem toho, že i taková situace má smysl. Všechny nás to čeká a všichni chceme umřít důstojně a s láskou.