Literární tvorba národního umělce
Peter Jilemnický už nejednou podnítila autory filmových či divadelních scénářů, aby jeho příběhy zpracovali do dramatického tvaru. A dosud nikdy je tato plastická, mnohovrstevná, ze života a doby vyrůstající literatura nezklamala. Neboť Petr Jilemnický, který tak jedinečným způsobem dokázal zobrazovat své hrdiny v průsečíku času a historických souvislostí, který dovedl povýšit malé i velké bitvy člověka, jež vede ve jménu pokroku, naděje a štěstí, do rovin dějinné fresky, poskytoval vždycky sdostatek konfliktní a bohaté látky ke stavbě dramatu. Bratislavské televizní studio nám v pondělním vysílání předložilo další dílo, které vzniklo podle Jilemnického předlohy: PŘÍPAD EVY BURDOVÉ. Bylo to vskutku šťastné rozhodnutí, které před lety vzniklo v tamější dramaturgické dílně. A tak jsme se mohli stát účastníky mimořádného uměleckého zážitku.
Scenáristu
Jozef Kočí inspiroval ze souboru Jilemnického novel a povídek Kompas v nás příběh o lásce. Věčné téma veliké lásky, jíž se do cesty stavějí všelijaká protivenství, tu je ozvláštněno prostředím českých a slovenských kolonistů, kteří žili v dobách carského Ruska u Černého moře. Bylo už několik let po revoluci, ale přeměny lidského chápání a myšlení neprobíhaly u všech stejně. A tady se rodí konflikt, tady musí oba mladí hrdinové, Eva, dcera slovenské matky a českého otce, sedláků, v jejichž domě se udržují zděděné deformující zvyky a tradice, a mladý sovětský chlapec Aljoša, který už odhodil pouta starých vazeb, podstoupit svůj bolestný zápas o prosté štěstí a svobodu.
Režisér, nedávno zesnulý
Daniel Michaelli, našel adekvátní polohu, do níž převedl Jilemnického literární text. Inscenoval jej jako působivou, sugestivní filmovou baladu. Scénář
Jozef Kočí, citlivý, se smyslem pro čistou bystřinu děje a krásu jazyka, mu k tomu poskytl všechny předpoklady. Nebývá tak častým zvykem u televizních inscenací, aby v tak vyrovnané jednotě působily na diváky všechny hlavní komponenty díla. U tohoto televizního filmu se to podařilo. Svůj podíl na jeho celkovém vyznění nese kromě atmosférické barevnosti prostředí a jemné kresby lidských typů i poetická, akční kamera
Marián Minárik.
Všem hercům se bezesporu v tomto dramatu dobře tvořilo – měli totiž co a o čem hrát.
Július Pántik v roli českého sedláka rozšířil rejstřík svých televizních postav tvrdých chlapů, kterým nový život, jemuž zatím nerozumějí, mění jejich řečiště osudů a nutí je bourat navyklý řád. Byl opět pántikovsky úsporný v gestech i dikci mluvy, avšak vnitřně jiskřivý.
Zdena Studenková v hlavní úloze Evy dostala krásnou příležitost k herecké kreaci, v níž se mísil vzdor, štěstí i bolest – tentokrát ji využila. Podobně lze charakterizovat práci celého zaujatého hereckého kolektivu. Bratislavský televizní pondělek se tedy díky nosné literární předloze a jejímu převedení do působivé řeči dramatu opět vydařil.
BAKEŠOVÁ, Zdena. [i]Na okraj obrazovky: Baladický příběh o lásce.[/i] Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 292 [10. prosinec], s. 5. [upraveno]
