Georg Wilhelm Pabst filmová adaptace Dona Quijota vytěžila z nesmrtelného románu vskutku všechno, co se dalo, zároveň však potvrdila, že jsou slovesná díla, která nelze přeložit do řeči světel a stínů. Je pravda, že se Pabstovi zdařilo vyjádřit stěžejní myšlenku
Miguel Cervantes a jeho Don Quijote má všechny znaky knižní předlohy. Jenže má pouze jen ty znaky: filmový Don Quijote je pouhým náčrtkem, pouhým obrysem, zbaveným na jedné straně epické šíře, na straně druhé celé kouzelné
Miguel Cervantes poezie. Jak jinak ani nemohlo být, je to jen silueta, bez hloubky a bez prostoru, třebaže silueta dobře a umně nakreslená.
Paul Morand, autor scénáře, rozřešil zdánlivě nemožný úkol tím, že zkrátil knižní text na minimum a vybral z něho jen příběhy nejznámější a nejtypičtější, přičemž je však spojil docela libovolně, některé pozměnil a několik spojovacích míst přidal tak, aby vznikla scelená filmová povídka, srozumitelná při této stručnosti i takzvanému širokému obecenstvu.
Dobrodružství s větrnými mlýny tvoří závěr filmu: Don Quijote je zraněn při útoku na mlýn a krátce nato umírá. Toto řešení se ale naprosto rozchází s románem, jeho filmový účinek na diváky je mohutný: křídlem mlýna, otáčejícím se s bezmocným rytířem smutné postavy, vyjádřil
Georg Wilhelm Pabst skvěle optickou formou jako osud. Jinak se Pabstova inscenace většinou omezila na kolorování a sotva bylo možné žádat víc: na některých místech užil obrazových kontrastů, aby vystihl rozpor mezi ideálem a skutečností, mezi sny Dona Quijota a pravdou.
Fjodor Šaljapin obecenstvo velice překvapil jak maskou, tak i celou stavbou této nesmírně složité postavy. Šaljapinovi se podařilo Dona Quijota zpodonit v maximální dokonalosti. Ovšem - není to zase Don Quichote divákových představ, není to ani Dorré, který se jim ve svých kresbách nejvíc blíží.
Fjodor Šaljapin Don Quijote je víc ztřeštěnec než snílek a více blázen než rytíř nesmrtelného ideálu. Některé statické záběry ho nejvíc přibližují zažitým představám, ztělesnit Don Quijotovu monumentální pošetilost se všemi jejími atributy je nemožné a jako se to nezdařilo nikdy na divadle, nezdaří se to ani ve filmu.
Dorville v úloze Sancha Panzy měl úlohu nepoměrně snazší a působí také mnohem životněji. Pabstův film nese jinak pečeť jeho pečlivé a jemné režie, obrazy mají vzácnou vyváženost a návaznost. Znamenitým magnetem pro tehdejší diváky byla jistě skutečnost, že
Fjodor Šaljapin zpívá několik písní, ostatně dobře zasazených do této slavné historie.
Pozn.: film byl současně natočen ve třech jazykových verzích - anglické, francouzské a německé.
Fjodor Šaljapin hrál ve všech třech verzích.
