Nejznámější román francouzského spisovatele Borise Viana Pěna dní (1947) se vyznačuje silnou imaginací a je plný neskutečných výjevů a surreálných situací. Přesto se už druhý režisér pokusil o převedení tohoto díla do filmové podoby. Tím prvním byl nepříliš známý francouzský herec a režisér Charles Belmont, jenž si Pěnu dní vybral jako svůj celovečerní debut v roce 1968. Současné verze se ujal respektovaný Michel Gondry, který se mj. prosadil snímkem Věčný svit neposkvrněné mysli (FP 8/2004). A právě tomuto vydařenému filmu se Pěna dní v něčem podobá. I zde se svět postav vymyká racionální a běžné filmové realitě a také je tu středobodem láska, provázená komplikacemi. Ovšem Vianova snová Paříž, v níž se pohybují hlavní hrdinové Colin a Chloé, byla pro Gondryho asi dosud největší výzvou. Filmař je fantaskním tvůrcem Mélièsova typu. Pro někoho tak mohou být jeho filmy přepjaté, jako by to se svou imaginací přeháněl nad únosnost celovečerní metráže. V případě Pěny dní ovšem zvolil látku, pro niž bychom určitě nenašli lepšího „převaděče“. Skvělé herecké obsazení zvládá extravagantní role překvapivě civilně. Nad vším ovšem ční umělcův styl s originálním výtvarným řešením a triky. Téměř všechny prostory režisér zaplňuje propracovanými detaily, odpovídajícími jeho vidění. Digitální doba již skoro vytlačila klasické optické a jiné „realistické“ triky, ale Gondryho tým právě ty složité úkoly, jichž je předloha plná (např. změny proporcí herců, zmenšování místností, klavír míchající nápoje apod.), řeší velmi jednoduše a účelně. Stvořená „realita“, díky tomuto opravdovému, fyzickému pocitu ze skutečných dekorací, působí autenticky a homogenně. Adaptace, která by se mohla lehce stát nesrozumitelnou, se tak díky poctivému přístupu a imaginaci zdařila. Tvůrce tak potvrdil svou pozici výjimečného vizuálního umělce, jenž má k Vianově excentrické poetice bytostně blízko.
-ph-, Filmový přehled 2013/12
