Sladká pomsta

„Má je pomsta,“ řekl Bůh. Jenže v každém člověku, jemuž bylo ublíženo, který se cítí být obětí někoho ze svých bližních, dřímá podvědomá touha pomstít se. Odplatit mu stejnou mincí, vrátit mu to i s úroky. Jsme ovšem lidé civilizovaní, víme, že svět není džungle, kde platí právo silnějšího, že se musí řídit podle určitých zákonů a že spravedlnost nelze brát do vlastních rukou. Pravda, v první chvíli může v někom z nás ten pocit křivdy bouchnout do nekontrolované akce. Hodíme kámen do okna, rozstříháme šaty, vylejeme polévku do klína… Ale uspokojení z takové operace bývá spíš chvilkové, pokud vůbec jaké. Neboť i pomsta – tak jako všechno na světě – by měla mít svá pravidla. Neměla by se uspěchat, měla by se promyslet, měla by svůj cíl zasáhnout na nejchoulostivějším místě, zkrátka měla by být adekvátní spáchané křivdě. Jen taková pomsta má smysl. A takovou pomstu umí zařídit Patrick Vine, profesor historie a antropologie na londýnské univerzitě. Mimořádně inteligentní, sobecký, pedantický, nebezpečný, charismatický muž, vymýšlející ve volných chvílích pro své přátele a přátele svých přátel ty nejrafinovanější, právně ovšem zcela nepostižitelné pomsty. Je to nádherná a vzrušující hra. Až do okamžiku, kdy se začne naplňovat anglické rčení: chceš-li se pomstít, vykopej dva hroby. Jeden pro svou oběť, druhý pro sebe… Zajímavůstka: David Morrissey, který „Pomstu“ režíroval, je našim divákům znám spíš jako herec, viděli jsme jej např. ve filmech Topení po číslech, Hilary a Jackie, Hlasy, Mandolina kapitána Corelliho a v mnoha dalších. Zdroj: ČT