Kandidát strany

Téma hry sovětského autora Alexandra Krona KANDIDÁT STRANY, kterou pro televizi upravil a v Brně nastudoval Otto Haas, je jistě závažné a dramaturgie je právem zvolila jako svůj příspěvek k oslavám nadcházejícího 60. výročí Velkého října. Staví do protikladu dva typy lidí – jedince, který je schopen na základě dílčího a vlastně ještě neověřeného úspěchu sobecky postavit svou třeba od počátku vratkou kariéru, a osobnost usilující o co osobně i společensky nejprospěšnější uplatnění svých sil a schopností. Tedy téma, problém, který Velký říjen nastolil jako jeden ze základních principů výstavby socialismu – formování zralé, harmonicky rozvinuté osobnosti socialistického člověka. Způsob, jakým však autoři inscenace toto téma – i předlohu – zpracovali, nepřesvědčil. Především přepis divadelní hry do podoby televizního dramatu zapůsobil poněkud formalisticky, chtěně a násilně. Jako by ke vzniku osobitého televizního díla bylo zapotřebí divadelní text rozšířit, přerušit jeho časovou posloupnost, zestručnit a doplnit několika metry filmových dotáček. Je k tomu třeba mnohem víc – přinejmenším však odpovídajícího obrazového vyjadřování, úsporného vedení herců a důrazu na jejich vnitřní herecký projev. Tuto polohu inscenace jsme však postrádali. Všechny postavy – až snad na Nikolaje Leonťjeva (Miroslav Středa) a Věru (Eva Gorčicová) – nezískaly na obraze obrys skutečných, živoucích osobností. Dosáhly rozměru figurek a jejich epizodní charakter navíc podtrhlo skutečně šedé, nevynalézavé vedení herců i jejich jen průměrné výkony. Nejvýrazněji se to projevilo u důležité, klíčové postavy Anatolije Vostrjakova (Jaroslav Kaňkovský), která byla poznamenána zjevnou, a v televizi tím rušivější, šarží. Postava Kasatkina (Josef Karlík) jako by zase přišla z jiného dramatického žánru. Matení žánrů byl druhý výrazný nedostatek inscenace. První scény po titulcích – vyhlášení a oslava úspěchu dvou mladých novátorů – nesly zjevné stopy stylizace, příklonu ke karikatuře, komedii. Dílo jako celek však mělo ráz vyhraněně společenského dramatu. Byli jsme svědky zrovna názorného příkladu negativního vybočení s formy. Další nedostatek vidíme v tom, že autoři inscenace dramaticky nevyužili ostrého protikladu dvou stěžejních postav hry. Černobílé postavy nemusí vždy znamenat nedostatek díla, ale musí dostat odpovídající prostor k přímému střetnutí, vypjatému konfliktu, který jejich jednoznačnost povýší do obecné významové polohy. V brněnské inscenaci se tak nestalo. Je škoda, že právě toto dílo brněnským televizním tvůrcům nevyšlo. O to větší, že je věnovali nejvýznamnějšímu jubileu tohoto roku, že bylo vlastně prvním dramatickým dílem v naší televizi k této příležitosti. Působilo nepřesvědčivě a nevzrušivě, nedokázalo svou estetickou ani výrazovou složkou zprostředkovat podnětné a závažné myšlenky divadelní hry Alexandra Krona. HOLÝ, Josef. [i]Nezvládnuté téma.[/i] Rudé právo. 1977, roč. 57, č. 156 [5. červenec], s. 5. [upraveno]