Violet & Daisy

Zaskákat si s citově rozháranýma slečinkama panáka, ať už křídového na chodníku nebo krvavého, na gangsterech v obýváku, na to už jsem asi trochu starej. Nebo ještě ne dost?. Ne že by tam nebylo pár milých momentů (Violet leze pod sprchu po mrtvolách nebo bublina žvýkačky a prásk!), ale paci paci pacičky a jiné mimózní infantilnosti to vše spolehlivě zabijou. Jo, když už je řeč o zabíjení, slovy Julese z Pulp Fiction: „Za normální situace už byste, holčičky, byly obě na prkně, ale prožívám teď přechodné období a nechci nikoho zabít.“ Takže ty holky nezabiju, ani ten film, a nešoupnu ho do popelnice (à propos – co vlastně chudince Violetce, kromě toho nacpání do popelnice, ti čtyři sviňáci ještě provedli? Já bych pár nápadů měl ;-). Navíc, sám James Gandolfini si zaslouží (in memoriam) alespoň pět hvězd. Ta šestá hvězda je na nové šaty pro moje holčičky. Schválně jen na jedny, ať se o ně ty citově deprivované kozy poperou! Jo, a tenhle znáte? Táta rajče (režisér Fletcher), máma rajče a malé, uňuňané rajčátko (tento film) jdou do kina. Rajčátko se loudá, táta mu jednu flákne a povídá: „Tak pojď, ty kečupe!“ Kečupe...