Nikdo nevolá

Příběh mladého odbojáře, který po válce prchá před skutečným či domnělým nebezpečím, jež mu hrozí ze strany někdejších druhů ve zbrani. Uchyluje se do ústraní, kde chce začít nový život. Ve své době nepochopený snímek vynikajících estetických kvalit se dnes řadí ke klasice polské kinematografie. Snímek Nikdo nevolá může svou zápletkou připomenout Wajdovo válečné drama Popel a démant (1958). I jeho hlavním protagonistou je mladý odbojář, jenž dostane rozkaz střílet na představitele komunistické moci, která po válce přejímá vládu nad Polskem. Na rozdíl od slavnějšího Maćka Chełmického však Bożek tento rozkaz nedokáže a ani nechce vyplnit - pro něj už válka skončila. Bożka diváci poznají v okamžiku, kdy sedí na střeše vlaku, který veze dosídlence na území, jež byla po válce nově připojená k Polsku. Obává se pronásledování ze strany odbojářů za nevykonání rozkazu, a proto se snaží vystupovat inkognito a opatrně se začlenit do života ve slezském městečku, které teprve nedávno opustili němečtí obyvatelé. Mezi novými přistěhovalci jsou většinou Poláci z východních oblastí, které po válce zabral Stalin. Objeví se mezi nimi i dívky z pedagogického kurzu a s jednou z nich, Lucynou, se Bożek postupně sbližuje. Na rozdíl od něj je dívka psychicky vyzrálejší, neutíká před minulostí a spíše se snaží vybudovat si podle daných možností nějakou budoucnost. Ani jeden z nich však není připraven na vážnější vztah. Jejich dialogy obsahují prvky hry, jakéhosi fanfarónství či vzájemné provokace, které mají ve skutečnosti zastírat jejich skutečné city. Snímek se tak stává poutavým obrazem milostného vztahu, který se komplikovaně rodí na rozvalinách válečné minulosti. Pro koncepci vyprávění, které zaujme dokumentaristicky vykreslenou atmosférou příjezdu nových přistěhovalců, je zcela klíčová jeho obrazová stránka. Objevná a svěží kamera Jerzyho Wójcika je výrazově střídmá, soustředí se na lidskou tvář. Právě tváře mladých hrdinů kontrastují s nevlídným prostředím jejich nového domova. Režiséru Kazimierzi Kutzovi kritici v době vzniku filmu vyčítali přílišnou „artovost" či formální experimentování. Až teprve později byl znovu objeven osobitý tón tohoto snímku, který je dnes již řazen ke kánonu polské filmové školy. Jitka Rohanová LFŠ 2015