Můj případ

Můj případ představuje jeden z formálně nejradikálnějších filmů Manoela de Oliveiry. Obdobně jako Rituál jara a Kanibalové se vyznačuje vysokou mírou sebereflexivity a kontinuálně poukazuje na iluzivnost filmového díla. V Mém případě Oliveira důmyslně zkoumá možnosti filmovaného divadla a zkouší, kam až sahají meze divákovy trpělivosti. Film zahajoval v srpnu 1986 filmový festival v Benátkách (v mimosoutěžním uvedení), kde byl Oliveira rok předtím oceněn za bezmála sedmihodinovou adaptaci veršovaného dramatu Paula Claudela Le soulier de satin (Saténový střevíček, 1985), mystickou romanci odehrávající se ve Španělsku 16. století. Literární dílo je východiskem i Mého případu: vedle hry renomovaného modernistického portugalského spisovatele Josého Regia a díla Samuela Becketta se Oliveira opírá o biblickou knihu Jób. Regiova jednoaktovka, od níž je název Oliveirova filmového experimentu odvozen, se stala výchozím materiálem pro první část snímku, která je filmovým záznamem divadelního představení, respektive toho, co mělo být divadelním představením, dokud jej nenarušil bezejmenný vetřelec. Ten se zvednutím opony po úvodní klapce přichází na jeviště a navzdory zásahu vrátného si uzurpuje pozornost diváků (v publiku/u obrazovek), jimž chce vyprávět svůj případ. Do toho na scénu přichází herečka a v pozadí i zbytek ansámblu a zaměstnanců divadla včetně autora inscenované hry, kteří narušiteli nedají prostor pro sebevyjádření a místo toho se vzájemně překřikují se svými případy. Kamera ve stabilním rámu celou akci odtažitě sleduje skrze dlouhé celky a polocelky, kterým dominují recitačně pronášené monologické dialogy zúčastněných osob. Tentýž výstup se v odlišných variacích v celém filmu opakuje třikrát. Podruhé je akce snímána ve stylu němého filmu, jehož zvuková stopa sestává z předčítání úryvku Beckettova krátkého prozaického textu. Třetí akt, v němž je pro změnu zvuková stopa s promluvami herců zrychlena, zahrnuje projekci zneklidňujících záběrů válečných výjevů a hladomoru v Africe, které jsou provokativně zakončeny obrazem Picassovy Guerniky. Poslední část sestává z inscenovaného výjevu epizody z knihy Jóbovy, v němž postava vetřelce v kostýmu malomocného recituje nářky sklíčeného Jóba a jeho případu. Celý výstup je ukončen detailem tajuplného úsměvu Mony Lisy, který je příhodnou analogií enigmatičnosti Oliveirova nesnadno uchopitelného experimentu, jenž se otevírá (a zároveň se vzpírá) celé škále interpretací. Jana Bébarová, LFŠ 2013