G. W. Pabst se ve svých filmech často zabýval soudobými společenskými otázkami. Melodrama Láska Jeanny Neyové vychází ze stejnojmenného románu Ilji Erenburga z roku 1924 a dějově je rozprostřen po Evropě. Pabst zde inscenuje milostný vztah Rusa a Francouzky v kulisách různých politických režimů. Svůj hlavní zájem však nesoustředí na historické události či lidské osudy, nýbrž na filmovou řeč.
Produkční společnost UFA chtěla, aby Pabst natočil Lásky Jeanne Neyové z komerčních důvodů amerikanizovaným způsobem, což znamenalo politické nebo společenské konflikty nevyhrocovat, tabuizovaných témat se příliš nedotýkat, drama odlehčit komickými prvky a děj dovést ke šťastnému konci. V Německu stabilizovaných let (konec 20. let, kdy inflaci zmírnily dolarové injekce) vcelku běžná praxe. Erenburgova předloha, zvláštní směsice provokativní výstřednosti, melodramatu a ironie, je v zápletce, dějových incidentech i charakterizaci postav podstatně odlišná. Pabst, vědomý si absurdity zadání, sice konstatoval: „Naše mentalita je zcela jiná," ale producentské požadavky splnil. I tak však vytvořil film věrný jeho názorovému směřování i představám o formě. Hrubou dějovou linii zachoval: Francouzka Jeanne přechodně žije s otcem diplomatem na Krymu, kde panuje občanská válka. Navzdory odlišnému původu se zamiluje do bolševika Andrease. Když je otec Rudými zastřelen, Jeanne se vrací do Paříže, kam posléze přijíždí i Andreas. Jeanne o jeho podvratném politickém poslání nic netuší. Radostně prožívají lásku, jenže do jejich života neustále proniká udavač, zrádce a vyděrač - jejich Nemesis - Chalybieff, v románu i ve filmu zosobnění zla a symbol chaotického stavu poválečné Evropy.
Ideový obsah zde pro Pabsta není předmětem hlavního zájmu, je pouze prostředkem ke zkoumání možností filmové vizuality nového realismu s důrazem na vytvoření imprese pohybem. Pabst říká: „Každý střih v tomto filmu je proveden v nějakém pohybu (postavy, objektu). Přichází v okamžiku, když se někdo hne, v následujícím záběru je ten pohyb dokončen. Oko je tak zaměstnáno sledováním pohybu tak, že střih nepostřehne."
Koncepci iluze pestré prostorové a časové aktivity dotváří kamera F. A. Wagnera, jež je na svou dobu nezvykle v soustavném pohybu. Vyjádřeno slovy Paula Rotha: „... elegance švenků a jízd či využití přirozeného světla zůstávají nepřekonány. Pohyb kamery ve všech směrech a v každé rychlosti je dokonale přizpůsoben dramatickému obsahu filmu. Divák si ho vůbec neuvědomuje."
Hudební doprovod: George Cremaschi & Petr Vrba
George Cremaschi je hudebník a skladatel původem z New Yorku. Ve své tvorbě využívá často elektronické hudby, věnuje se volné improvizaci a experimentování s rozličnými přístupy a technikami. Společně s Petrem Vrbou založil Pražský Improvizační Orchestr (PIO), který vede. Petr Vrba je trumpetista, klarinetista, věnuje se elektronické experimentální hudbě a hraje na netradiční nástroje a předměty (budíky, psací stroje atp. v rámci dua YANAGI s korejským experimentátorem Ryu Hankilem). Často improvizuje a hledá nové možnosti a cesty.
Věroslav Hába, Zdeněk Blaha, LFŠ 2013
