Philomena

PHILOMENA Mimořádně silný filmový prožitek. Nemám příliš v lásce filmy, které jsou obžalobou církve nebo společnosti, ale tento je výjimkou. Nejhorší na tom všem je, že film je natočen podle skutečné události. Na církve se v poslední době sype jedna obžaloba za druhou. A ony se brání tím, že se jedná vždy jen o selhání jedince, nikoliv systému a společenství. Tady je jasný důkaz, že tomu tak není. Tady nejde o poklesek jediné fanatické řádové sestry, tady selhalo celé vedení kláštera. Možná si řádové sestry myslely, že konají dobro, že pro děti vybraly lepší osud a jen tak mimochodem si přivydělaly na další provoz kláštera. Snad proto, aby mohly vykonávat ještě více „dobrých skutků“. Ale kdo má právo odebrat dítě matce, kdo se staví na roveň Boha, aby rozhodoval o lidských osudech. Ano, děti se nejspíš měly lépe než by se měly po boku svých skutečných matek. Ano, i Philomena říká, že by svému synovi nikdy nebyla schopna dopřát takový život. Ale stejně aspoň potom, po letech, když už si byla se synem tak blízko, i potom je ruka nevrlé řádové sestry rozdělila a nedopřála jim setkání. Neuvěřitelná krutost od člověka, která hlásá myšlenku: miluj bližního svého. Zatrpklá jeptiška, která sice možná zůstala tělesně čistá, zato s duší černou jako kolomaz. Ve směsi zášti a dost možná i závisti nad tím, že ta obyčejná a opovrhovaná žena prožila něco navíc, se projevuje nesmiřitelnost a tvrdost, která jeptišce nedovolí odpustit ani tolerovat dávný prohřešek. Kde ale bere právo soudit jiné – to má přece jen Bůh? Snažit se převzít jeho úlohu a nahradit Boha na zemi – není to už rouhání? A pýcha, se kterou se jeptiška povyšuje nad „pokleslé“ ženy, a která jí nedovolí odpustit jim - je rovněž hříchem… Zato Philomena, žena těžce zkoušená životem, ta se dokáže povznést a všechny křivdy odpustit. Pro většinu lidí možná nepochopitelné. Ale ona jediná dokázala všem kolem pravou sílu víry a lásky. Morální facka, kterou uštědřila všem pokryteckým věřícím pleskla do ticha vší silou a razancí morální obžaloby. Slušné herecké výkony dávají snímku punc dobrého zážitku. Ještě dlouho ve mně doznívá atmosféra filmu. Doufám, že to nebude znít jako rouhání, ale skoro se stydím za to, že mám upřímnou, neskromnou až nepatřičnou radost z toho, že jsem měla v životě tolik štěstí a nemusela jsem si ničím podobným projít.

Päťdesiate roky. Kým v zaostalej a temnej východnej Európe by tam nabehla sociálka a podarených oteckov by pozavierala polícia, pretože už vtedy naše nehumánne zákony jednoducho robenie detí štrnástkam považovali za zločin. Avšak v modernom a vyspelom Írsku sa humánne kradli matkám deti a milosrdné sestry si navyše z toho urobili vlastný biznis. Zákony všetko riešacej neviditeľnej ruky trhu nepustia a musíme myslieť komerčne, lebo takto ten kapitalizmus nevybudujeme. Že vraj podľa skutočnej udalosti. Možno. Ale jednej veci sa mi nechce uveriť. Ako trojročný si človek moc toho nepamätá, ale tento chlapec bol taký bystrý, že si pamätal svoj írsky pôvod a neskôr sa stal z neho vzorný írsky nacionalista. Budiž. Ale asi ťažko ako vysoký republikán, keďže Írsko nie je člen NATO, takže uspokojovať vojenské chúťky republikánov bude asi pomocou Írska ťažšie, takže je vlastne nezaujímavé pre ich vojnové dobrodružstvá... pardon, šírenie demokracie. Inak film obrovská nuda nuda nuda, napriek tomu, že tu skombinovali vyhodeného reportéra, ktorý sa zaoberal politickými kauzami, matku, ktorej zobrali dieťa, kostlivci za múrami kláštora, HIV, homosexualitu, road movie, pátranie po desivej minulosti i politické strany v USA. Čo však boli ale desivé, pohnútky matky predstavenej. Na jednej strane obzriete sa za chalanom a páchate ťažký hriech (stačí pohľad) a budete sa smažiť v pekle, ale ona keď ťažkým klamstvom ničí život inému, je to v poriadku. Niektorí si vedia to desatoro vysvetliť až príliš svojsky a po svojom

Je ušlechtilé neopouštět své zásady, protože ten, kdo umí ublížit, je vždy člověk, ne Bůh... a za schopnost odpustit je vypsaná odměna v podobě poznání, že na mě někdo vzácný nikdy nezapomněl a vrátil se zpět, domů... A kromě herectví Judi Dench, i jejího umění stárnout, mě nepřestane fascinovat zvláštní zvrásnění její tváře, neznalost skutečného věku by mohla vyvolat moje dudlání směrem k maskérům, za zfušovaný make-up :-).

Mno...celou dobu, co se ve filmu řešilo, jestli se má stydět Philomena a její "kolegyně", nebo jeptišky, jsem musela myslet na to, kdo přizná vinu těm vykutáleným tatínkům, kteří se měli v první řadě postarat o to co spískali. Nebo jsou snad hříchy čistě ženskou výsadou? A nechci rozhodně omlouvat církev a jejich "podnikání"(Bůh chraň...), ale jaký život by asi v tehdejší době v Irsku mohla vést svobodná matka s dítětem mimo klášter? Kdo ví, jestli by měla kratší pracovní dobu, jakou práci a jaké bydlení. Není pochyb, že hrdinka v podání Judi Dench byla velice sympatická a občas řekla něco opravdu moudrého a hodného zapamatování, a se skeptickým Cooganem se dobře doplňovali, ale celkově ve mně film probudil spíš znechucení nad morálním stavem společnosti, než příjemné pocity.