Zlodějka knih

Knižní předlohu neznám, a tak jsem si onu "zlodějku" představovala jako nějakého F.L.Věka v dívčí podobě. Ovšem ZLODĚJKA KNIH je dalším ze snímků, odehrávajících se na pozadí 2. světové války, jakých nebylo, není a nikdy nebude dost. Příběh osiřelé dívenky a její nové rodiny je tu podaný vkusně a zajímavě, se snahou ukázat každodenní život obyčejných obyvatel německé III. Říše, jejich radostí i obav z budoucnosti. Výborně obsazené jsou obě hlavní dětské role, jakož i celková výprava filmu. Bohužel, děj se nedokáže nevymanit z určité schématičnosti, bojuje s celou řádkou klišé a zvlášť ve svém závěru zbytečně tlačí na pilu divákových emocí víc, než je zapotřebí. Ale i tak jde o pozoruhodný a velmi kvalitní snímek, který se po zhlédnutí nedá jen tak vypustit z hlavy.

sama se cítím trochu provinile za hodnocení - jen 7* - bohužel však nemůžu dát víc. ač se mi poměrně líbí obsazení a "vypravěč", nemůžu se zbavit dojmu, že mi film nic nedal.. ale vůbec nic. všechno tady už bylo, tento příběh prostě už odvyprávěn byl... můžu doporučit snad jen těm, co neviděli Musíme si pomáhat a podobné filmy...pro nás ostatní bych řekla, že to byla ztráta času

Desítky by se správně měly přidělovat jen výjimečně a to u děl silně hodnocených divákem a uživatelem. Film Zlodějka knih se zařadí mezi filmové zážitky roku. V prvé řadě co si kladné body zaslouží je lidskost příběhu. Zlý jazykové píší o citovém vydírání. Na počátku příběhu k divákovi promlouvá mužský hlas a brzy poznáte, že k vám mluví smrťák. Smrťák nám vypráví příběh o dívce Liesel, se kterou se poprvé potkal v roce 1938. Dívku hraje mladinká Sophie Nélisse a hodně mi připopíná vzhledem mladinkou Drew Barrymore. Smrťák mladé Liesel sebral malého bratra. Jsme v Německu a válka je na spadnutí. Příběh začíná smutně, vypráví o vážných věcech, krutých událostech, ale také o lásce, odvaze, odpovědnosti i přátelství. Vedle dívky poznáme i její pěstouny - zdánlivě přísná a odtažitá matka a hodný a sympatický tatínek. V obou adoptivních rodičích dívka pozná obrovskou lásku. Je tu i chlapec Rudy, kluk z ulice, který se na první pohled do dívky zamiluje a dělá všechno pro to, aby mu věnovala polibek. Hlavní hrdinka působí zalřiknutě. Má za sebou smutnou událost s úmrtím bratra. Setkává se s posměchem a pokusem šikany. Poznává německou přísnost a smysl pro odpovědnost. Zakřiknutost je jen zdánlivá. A to že si nenechá nic líbit dá najevo hned na počátku. Do příběhu zásahne více postav, ale i událostí a zaúřaduje i vypravěč. Na počátku poznáváme asi dvanáctiletou holku a ke konci dospělou ženu. Za války lidé obvykle dospívají a stárnou poněkud rychleji. Předlohu jsem nečetl, ale film mne inspiroval k tomu, že tak musím učinit. Dle mého soudu toto bude nejhezčí film roku. A to máme teprve leden.

Jako někdo kdo knihu četl a po jejím dočtení byl tak paf a ihned jí přidal mezi své nejoblíbenější knihy jsem si film nemohla nechat ujít, i když jsem mu příliš nevěřila. Film se víceméně drží své knižní předlohy a chápu, že skoro 500 stránek nacpat do 2 hodinového filmu není vůbec jednoduché, ale povedlo se až na několik nedostatků, které mě nutí film přehodnotit. Hlavní dětské hvězdy - Liesel a Rudy byli skvěle vybráni stejně jako Jeffrey Rush, který se do role Hanse vyloženě hodil, k herectví bych neměla absolutně námitek, protože mladičká Sophie Nélisse podala vynikající výkon o tom se z nikým přít nebudu. To, že se příběh odehrává v Německu a mluví se tam anglicky nepovažuji zrovna za tragédii. Mám několik námitek a jedna mě vyloženě naštvala a ta druhá, to bylo spíš zklamání. Začnu tím zklamáním, vypravěč, jak mnozí víte je Smrt a protože v knize promlouvá poměrně často musím říct, že zde nedostala tak úplně tolik prostoru, což je jak už jsem zmínila, zklamání stejně jako to, že Táta rád hrál na akordeon, ale také rád vyprávěl příběhy, jak o tom jak mu Maxův otec zachránil život, tak příběh ze zasednutím sedadla, někdo může říct, že se jedná o maličkosti, ale přesně tyhle maličkosti knihu tvoří a dělají z ní to nejlepší dílo. Teď k té druhé věci Rudyho smrt byla vyloženě hnaná na emoce diváků a aby jim ukápla nějaká ta slzička. Rudyho slova nezněla takhle, Rudyho poslední slova nebyla žádná a mě osobně to rozbrečelo spíš v tištěné podobě a protože jsem si Rudyho oblíbila, tak tohle je pro mě neodpustitelné. Přesto nebýt těchto tří nedostatků, tak si film vedl dokonale. „A jako většina trápení to napohled začalo šťastně. ... “