Okno do dvora

Alfred Hitchcock opět zabrnkal na struny. Film jsem vnímal jako tři oddělené části: 1. co se stane? 2. jak to bude gradovat? 3. jak to dopadne? Každou část jsem si v napětí užil. Děj evokuje silnou dávkou voyerismu. To byl v době vzniku zapovězený fenomén, ale Hitchcock nikdy žádnou zábranou netrpěl. Film měl rozpočet 1 milion a vydělal necelých 40. Po uvedení v roce 1954 byly tržby 5,3 milionů a to bylo tak akorát. Lístek do kina stál tehdy pár centů.

Viděl jsem to kdysi hodně dávno; rozhodně filmu nelze upřít atmosféru strachu (jak jinak u Hitchcocka), která ale skoro až převládá nad dějem, jehož tu vlastně až tak moc není.

Film má pointu v ději, která se mnohokrát opakuje v dalších filmech, ale A.H. byl první, ikdyž děj je trochu nezáživný, nejsou zde honičky v autech,nejsou bitky na křídlech letadel a představte si on totiž režisér také chtěl, aby divák u toho myslel a byl překvapován...

Prvních čtyřicet minut je děs běs hrůza a utrpení. Prostě chlap čumí do dvora, nebo se vykecává se svou ošetřovatelkou nebo milenkou. Teprve po této „kratinké“ době to pokračuje dále, ale už je to k ději filmu, který je pomalý a plný nesmyslů. Narychlo jen dva. Když ji (Lisu) Thornvald u sebe načapá, jsou z toho Jeff a Stella vykulení a přitom stačilo zavolat na JEHO číslo. To přece znali. A pak na konci jde Thornvald chodbou k Jeffovi do bytu a ten, namísto aby si jel zamknout dveře, jede k oknu a snaží se jej brzdit bleskem k foťáku. No, mimo ty blbiny, je statické, bez vzruchu, tedy mimo konec a je to celé takové upatlané. A to nepíši proto, že celého pana Hickoka vůbec nemusím.