Maria Stock

Sebejistý debut Jana Březiny se pokouší rozkrýt zapomenutý příběh rodinné ztráty v odlehlé „vsi zázraků" Mariánské Skoky. Spolu s brigádníkem Milanem sledujeme podivné soužití otce s dcerou. Svíravé napětí stupňujícího se kruhu dění činí z jeho pátrání až lynchovsky nejednoznačnou procházku snem. Loňský absolventský snímek dřívějšího studenta filmové vědy patří k tomu nejambicióznějšímu, co v oblasti hrané tvorby a v (takřka) celovečerní kategorii za poslední roky na FAMU vzniklo. Drama s náběhem k thrilleru sice neproniklo na zahraniční scénu studentských festivalových sekcí, avšak snímek zaznamenal úspěch jak v Karlových Varech (kam byl vybrán ještě jako Work in Progress), tak i premiérově na Fresh Film Festu. Odtud se pak vydal na domácí scénu a z loňského Famufestu mu patří dvě ceny - za nejlepší kameru a zvuk. Příběh filmu Maria Stock, sevřený v jádru důmyslně zkratkovitého vyprávění, je svázán s reálnou historií oblasti, v níž se natáčelo - v zaniklé a opuštěné vesnici (Mariánské) Skoky v karlovarském kraji (v německé verzi Maria Stock). Dominantou místa je rozpadlý - a dnes často vykrádaný - kostel Navštívení Panny Marie, chrám zašlého barokního lesku. Březinova současná návštěva osiřelého, mizejícího prostředí auru poutního „zázračného místa" nevyužívá explicitním spirituálním způsobem a motiv záhady (a záměny) si vypůjčuje pro vlastní, ve výsledku truchlivou zápletku o rodinném poznamenání a prokletí. Soustavné znejišťování struktury filmu nekončí jen u výrazného omezení informací a zaměření pozornosti na mladíka Milana, kterého v úvodu otec přiváží coby brigádníka na výpomoc v kostele. Letmé, až fragmentární obrazy pravidelně zachycují i momenty soukromého soužití místní dívky Hildy s jejím zchromlým otcem, jež obestírá (příznačná) ztuhlost a nejasné tajemství. Milan se po prvotní fascinaci duchovními symboly na kostelních freskách vydává vstříc podezřelému konfliktu a na vlastní pěst se pokouší odhalit příčiny rusovlásčina zamlklého, až mdlobného stavu. Promyšlená filmařská hra se zámlkami, slovními indiciemi a pátráním po souvislostech dodává tomuto průběhu thrillerovou energii, jíž napomáhá i využití napjatých zvukových vrstev a stupňující se temporytmus. Ve výsledné časové smyčce se vrstvením reality, vizí i chronologicky přeskupených scén zrcadlí zmatená dívčina identita a skrz sugestivní obrazové kompozice film „protéká" za takřka neproniknutelným momentem odhalení. Zápletka, kterou lze nakonec připodobnit k pohádkovému motivu, překonává výchozí žánrový vzor a pomocí hutné, podzimně (s)laděné atmosféry míří k symbolické, až niterné rovině. Matěj Nytra, LFŠ 2014