Tokijská olympiáda je dílem, které nezapomenutelným způsobem rozvířilo vody filmové dokumentaristiky. Jde ale skutečně o dokument – anebo o zcela samostatné umělecké dílo, které tokijskou olympiádu, nejvýznamnější přelomovou událost poválečných dějin Japonska, využilo jen jako záminku? Co má společného a čím se naopak zásadně liší od vynikajícího propagandistického snímku Leni Riefenstahl glorifikujícímu berlínskou olympiádu v r. 1936?
Ministr pro olympiádu Kawano Ichirō po první neveřejné projekci snímku v r. 1965 prohlásil: „Vůbec to nechápu. Je to příšerný film, který nemá žádnou dokumentární hodnotu.“ Jeho názor podpořil i tehdejší ministr kultury. Tak se rozhořel dramatický boj, na jehož konci bylo na jedné straně rezervované, nicméně přece jen přijetí ze strany oficiálních míst – a na straně druhé zcela nebývalý komerční úspěch v Japonsku (tržba více než 1,2 mld. JPY) a vysoké hodnocení v zahraničí (Cena poroty na festivalu v Cannes, Mírová cena OSN aj.). Bez zajímavosti není ani to, že vytvořením „dokumentu“ byl Ichikawa pověřen až poté, co tento úkol odmítl Kurosawa Akira, Imamura Shōhei i Shindō Kaneto... Renomé dokumentu vedlo k tomu, že se v roce 1972 stal Ichikawa Kon jedním z osmi světových režisérů, jejichž pohledem byly zachyceny olympijské hry v Mnichově (Viděno osmi, 1973).
Překvapivě propracovaný scénář, při jehož tvorbě spojili Ichikawa Kon a jeho žena Wada Natto své síly se scénáristou Shirasakou Yoshiem a básníkem Tanikawou Shuntarōem, pojal tokijskou olympiádu jako jedno velké drama. Tým kameramanů, který vedl světově proslulý Miyagawa Kazuo, dostal k dispozici celkem 103 kamery a celý arzenál teleobjektivů, z nichž ten nejdelší měl ohniskovou vzdálenost 2.000 mm a dokázal zachytit pohyb, způsobený bušením srdce či krůpěje potu na zátylku. Kameramané měli za úkol zachytit duševní pochody sportovců, jejich instinkty, specifické zvyky. Objektivy se přitom věnovaly prakticky stejnou měrou vítězům i poraženým, závodníkům i publiku, ale i nářadí či dekoracím – sugestivní je například dopad kladiva do rozbahněného terénu nebo detaily bot při zahajovacím ceremoniálu. Naprosto jedinečnou práci odvedli i zvukaři. Můžeme si proto poslechnout nejen jak dýchá vítězka běhu na 800 metrů, když protrhává cílovou pásku, ale i jak zní pád překážky, baletizol při prostných nebo drnkání vlajkových lan. K estetickým vrcholům filmu patří nepochybně zpomalený záznam vítězné sestavy Věry Čáslavské na kladině v závěru prvního poločasu.
Eigasai 2014
