Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Aura pro rockovou hvězdu je zároveň závazek, ale i také vnoření do sebe sama (nakolik bere sama sebe a nakolik je schopna udržet odstup). Nejlepší v tomto dokumentu, jsou scény z nahrávání či z koncertů (sám o sobě Cave mluví jako o jiné bytosti...resp. dříve, kdy se dostával do extrémních stavů, cosi z představení génia i režiséra, který začlení publikum do představení...dnes již zklidněný vlkodlak, který se dříve bavil tím, co je všeho schopen..V této dokumentární biografii kamsi zmizela a vytratila se Anita Lynetová.. jeho původní můza...takže obraz není určitě zcela úplný a celistvý..není to tak nepodstatné, jak by se mohlo zdát. Jeho písničky, o kterých má vždy určitou představu a rozvíjí ji, se v určitém momentě stávají samotnou entitou a žijí svým vlastním životem. Nahlédnout do tohoto Australana znamená uvědomit si, že vždy zajímala čistota duše (přesahuje život i smrt)inspirování ikonografií i biblí se táhne celým jeho životem, i když někdy dostává až bizardnější podobu. (ale ta k životu patří...všechno vyjde najevo..mí přátelé se vzdají. Uvidí mé dílo v jiném světle. V jeho postavě se tak i na plátně setkává nutkání býti rockovou hvězdou s její aurou všeho, co k tomu patří s zvídavostí kam jít (a jak bylo uvedeno již v nadpise - staří démoni, nikdy nespí)...

Nick Cave. Hudební osobnost, která mě po hudební stránce nijak k srdci nepřirostla. Přesto jsem se šel podívat na dokument o jednom jeho pracovním dnu. Ráno zazvoní budík, Nick vstane a jde. Jde do výru událostí nadsázek, uhrančivosti, filozofična a hlavně muzicírování. Snímek je natočen vkusně a opravdu tak nějak životně. Jeden den jednoho spěváka. Debata o životě, koncertech, hudební zkouška, skládání nových skladeb, večerní koncert. Snímek vyzdvihuje jeho osobnost a zároveň ho ponechává jako člověka. Člověka z masa a kostí. Závěrečná ukázka z koncertu vskutku vyvolává husí kůži. Tak grandiózní to je. Ne, lepší dokument jsem opravdu neviděl. Toto je dílo plný lidství, démonů a tvůrčí osobitosti. I ti, co Nicka zrovna nemusí, si mohou tento dokumentární počin nenechat ujít. Po umělecké stránce nadmíru honosné dílo.

Jednak mně nesedla zmatená koncepce dvaceti čtyř hodin v životě toho sebestředného bastarda, kterou rozhodně nebyl mapován jeho dvacátý tisící den na Zemi, ale několik dnů v jednom, druhak - na to, že mě pustil do svojí postele a koupelny, si držel až moc velký odstup... takže zbývá nepopiratelné kouzlo jeho hudby, něco krásně potemnělých myšlenek a obrovské osobní charisma.