Drama Othello (1604) je spolu s Hamletem, Macbethem a Králem Learem řazeno mezi vrcholné tragédie Williama Shakespeara. Příběh o benátském mouřenínovi, jehož duši vehnaly do tenat žárlivosti a smrti ďábelske úklady úlisného našeptávače Jaga, se dočkal desítek filmových adaptací. Patrně nejpozoruhodnější a zároveň i nejodvážnější z nich vytvořil v rozmezí let 1949-1952 Orson Welles. Brilantně zinscenovaný je ovšern i téměř tříhodinový; filmový záznam z jeviiště National Theatre of Great Britain, natočený v roce 1965 režisérem Stuartem Burgern s Laurencem Olivierem v titulní roli. Zatím po-
slední verzi Othella natočil Oliver Parker s Laurencem Fishburnem, Kennethem Branaghem a Iréne Jacobovou. - Zkušený britský divadelní a televizní herec Oliver Parker, který si v minulostí na jevišti zahrál Jaga a Roderiga, seškrtal osudové drarna vášně, žárlivosti, proradnosti a smrti takřka na polovinu (některé postavy - například figura šaška - vypadly úplně, jiné, především Cassiova milenka Bianca, skončily jen jako epizody) a možná trochu zbytečně naopak některé sekvence dopsal (nečekaně odvážná postelová scéna, závěrečný manželský pohřeb atd.). Vzhledem k tornu, že Parker vnírná tragédii spíše jako "erotický thriller" a do popředí se (dostal hlavně motiv nenaplněné
lásky mezi dvěma lidmi odlišné' rasy. Z toho důvodu se režisér soustřeďuje na klíčovou trojici postav s tím, že podstatně pozměnil pojetí titulní figury, již ne zcela přesvědčivě ztělesňuje podmračený Laurence Fishburne: holohlavý Othello není ani šťastným manželem, ani triumfálním vojevůdcem, protože je od počátku trýzněný jakousi zlou předtuchou, aniž je schopen rozpoznat, že to největší
nebezpečí pramení ze slov jeho "počestného přítele " Jaga. - Také Jaga hraje Kenneth Branagh v odlišných nuancích, než jak je tomu v originále: jeho posedlé intriky podbarvuje latentně homosexuálním podtextem, který ovšem není směrovaný k Othellovi (tak postavu Jaga ve 30. letech vnímal Olivier), ale spíše k Desdemoninu odmítnutému nápadníkoví Roderigovi a také ke Cassiovi. Branaghův přitlumeně zlověstný výkon je skvostným triumfem jinak poněkud
akademicky, staticky a bez jiskry inscenované klasiky. V hercově poslání si Jago bez zjevných pohnutek pohrává s lidmi jako s figurkami na šachovnici pro "vlastní potěchu a prospěch". Branagh často vyhledává objektiv kamery a s narcistickýrn potěšenírn (sobě vlastnírn) se v ní zálibně prohlíží jako v zrcadle, respektive jako by chtěl škodolibým okem sledovat, jak bude na jeho úlisné léčky a cynicky přednášené monology reagovat publikum.
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
