Ovoce stromů rajských jíme

Já nejsem vyznavačem odporných exhibic paní režisérky, až na Kalamitu i Bohúša. Pokud něco natočím pro náročného diváka, by se neměl film vysílat během dne. Chytilová na co sáhla, to podělala. Ovoce jsem sledoval 15 minut, hudba děsná až mi z ní bolela hlava, děj žádný a vůbec se nedivím režimu, že Chytilovou nepouštěli moc před kameru...

Hernajs to musel být matroš na kterém jeli. Tedy minimálně půlka štábu včetně paní Věry. Tento snímek je chvilku tak, a chvilku zase tak. Jednou dole, a jindy zase dole. V maličkostech nedává smysl, v celkové souvislosti také ne. Pomineme-li otázku hudební, pokud to tedy místy hudba vůbec je, můžeme se soustředit na stránku výtvarnou. Ta je přímo pod psa, ale někdy, v některých záběrech nestojí za nic. Dějově je to rozmatlané, ale zato lehce nepochopitelné. Herci nehrají, ovšem je třeba vyzdvihnout, že si dělají, co je momentálně napadne. No, nebudu hrát machra, že jsem to plně pochopil. Něco mi zcela jistě uniklo. Upřímně napsáno, já jsem se to ani moc pochopit nesnažil. Jsem zvyklý, že se na mne mluví „srozumitelštinou“. Toto dílo si zaslouží jak plný počet bodů, tak i nulu. Takž já dám přesný průměr s tím, že podruhé jen v nejvyšší nouzi a velkém hladu po jakémkoli filmu. Tak aha, průměr nemohu dát, neb jsem použil rychloposun. Takže za dvacet. Když zmatený film, tak zmatený koment, ne?

Prvotřídní umělecká fantazie. Líbí se mi zvolená hudba, práce se symboly, barvami, obrazovými kompozicemi. Výkony herců zde nejsou až tak důležité, protože oni sami ustupují do pozadí a sami se stávají pouhým symbolem uměleckého vyjádření (Promiň, uctívači filmových hvězd!). Chytilovou vždy zajímal především vztah mezi pohlavími, zde nejinak. Avšak zařazení některou z televizí do hlavního večerního času by bylo podnikatelskou sebevraždou; je to totiž svého druhu umělecká onanie. Ale copak pohledná dívka na internetu masturbuje jen pro své vlastní potěšení? I divák z toho může mít potěchu.

(podle mého náhledu) někdo chce točit brizantní alternativu, měl by na to být dost šílený, ale současně udržet vniřní kázeň. To první autorka možná splňovala, ale to druhé už ne. Síla výrazových prostředků mi přišla zmrhána v cikcakoidním pojetí, které je sice plnokrevné, ale koncepčně rozhárané do všech směrů. Naprosto jsem nepostřehl gradaci - samotné kupení (fantas)magorických scén ve stylu symbolismu nijak nezaujme. Negativní dojem hodně podtrhla zvuková složka, kterou (navzdory jiným kladným ohlasům) považuji za hodně nezvládnutou, obzvlášť v úvodní části. Projevovat snahu o excentricitu disonancí se dá tolerovat v gradačních momentech, ne ale jako nosné téma. Možná že mi uniklo něco podstatné; ale oproti jiným alternativám které mě potkaly, a u nichž se (byť třeba se zpožděním) dostavil onen okamžik "wow", teď se u mě nedostavilo nic.