Trabantem až na konec světa

Třetí (a zatím nejlepší) počin v sérii cestopisných dokumentů Dana Přibáně popisuje cestu autora a jeho přátel napříč Jižní Amerikou v mnohdy nechvalně proslulých, leč svým způsobem kultovních vozítkách. Půvabnou dynamiku skupiny na plátně ještě podtrhuje kvalitní řemeslné zpracování. Novinář, cestovatel a teď už i dokumentarista Dan Přibáň (*1976) odstartoval svou cestopisnou sérii před sedmi lety středometrážním snímkem s výmluvným názvem Trabantem Hedvábnou stezkou. V něm ještě byla zřejmá určitá nezkušenost a vypravěčské tápání. O tři roky mladší Trabantem napříč Afrikou už bylo o třídu výš a aktuální počin Trabantem až na konec světa pak lze bez zaváhání označit za jeden z nejvydařenějších tuzemských dokumentů posledních let. Přibáň a spol. se tentokrát rozhodli pro ještě ambicióznější pouť. Na více než jedenadvacet tisíc kilometrů dlouhou cestu napříč Jižní Amerikou se ve dvou trabantech, jednom polském fiatu a na obstarožní jawě vydala osmičlenná směs Čechů, Poláků a Slováka, kteří se museli probrodit zákeřnými pralesy, závratnými nadmořskými výškami i nehostinnými pustinami. Nemálo problémů samozřejmě pramenilo právě z toho, na jakých vozítkách se do podobných podmínek dobrovolně vydali (hummerem až na konec světa by to byl podstatně nízkokaloričtější zážitek). A kdo by nefandil odvážným? Vypravěčské pojetí je jasné: nemáme tu čest s dokumentem klasicky vzdělávacím. Kdo by čekal hloubkové vhledy do životů místních obyvatel či statistiky o pěstování koky v příslušné oblasti, bude nejspíš zklamán. Ne že by byl Přibáňův film prost poučení - mnoha zajímavých infovinět se v něm rozhodně dočkáme -, ale důraz spočívá především na zobrazení konkrétních zážitků konkrétní partičky cestovatelů. Jak praví populární klišé: cílem je cesta. V tomto případě strávená ve společnosti podmanivé skupiny, prožívající ji s odvahou a gustem a glosující ji s břitkým vtipem. Čtyři měsíce, resp. více než čtyři stovky natočených hodin, zkoncentrovaných do 98 minut, nám s nimi připadají jako mimořádně hutný divácký oka mžik. Celkovému zážitku dodává působivý lesk řemeslná stránka, jíž se daří onu ryze osobní dobrodružnost, mezilidskou jiskřivost i přímočaré přírodní krásno jaksepatří prodat. Ti dříve nezasvěcení si před premiérou filmu jistě představovali cosi jako nějaké delší YouTube video, leč páně Přibáňovo podmanivě punkové epično v těchto případech dokázalo být mimo jiné i účinným lékem na chronickou skepsi, podle níž mladý a dynamický český dokument neexistuje. Ondřej Vosmík, LFŠ 2014