Páni mají radši blondýnky

Pobavil jsem se a pokochal. Za to mohou obě představitelky, Technicolor a něco co bylo před Dolby, teď nevím co. Film vnímám jako povedenou muzikálovou komedii plnou barev a precizně padnoucích kostýmků. Líbí!

Pro mě to nebyl film, který by mě upoutal. Možná je to tím, že jsem nikdy neměl radši blondýnky, ale určitě je to tím, že jsem byl vždycky mírně řečeno velmi vlažný k půvabům a hlavně pak k herectví Marilyn Monroe (ostatně jsem se v tomto smyslu jasně vyjádřil na jiném místě). Technicky je to dost dobře natočené a jen díky tomu jsem to schopný považovat za průměrný film.

Howard Hawks prezentuje sexuální přitažlivost dívky Lorelei v podání Marylin Monroe zajímavým způsobem: dívka vítězí nejen díky ženským půvabům, ale i proto, že je dokáže náležitě využít.

Barvy. To je to, co mě na tomhle filmu zaujalo především. Srovnejte s našimi výtvory let 70. a 80., kdy se na nás z filmů a televize valilo cosi šedozeleného. A tady, ve filmu starém víc než půlstoletí, se to na vás třpytí sytým kolorem. Příběh plytký, dialogy nevtipné, možná hudba... Těžko říct, možná že v tom roce 53 to mohla bejt bomba, jenže člověk je dneska ovlivněnej vším, co v muzikálu a komedii následovalo, takže nelze než nahlížet přísným pohledem roku 2008. Ale Marylin byla kočka jak sviňa, vo tom žádná!:-)