Vraždící jazyk

Lloyd Kaufman se potkává s Dobrodružstvím Priscilly, královny pouště. V hlavních rolích transsexuální čoklové a jejich nestvůrná panička, jejíž jazykové schopnosti jsou díky mimozemským schopnostem svůdné, jakož i děsivé. Vymlsaná „gore-teska" atakující veškerou vážnost a serióznost oficiální kultury. Tělo, které působí celistvě a jednotlivé jeho části k sobě vyváženě přináleží, máme tendenci konvenčně chápat po vzoru antického stylu jako harmonicky krásné a z hlediska duševních hodnot potažmo i jako dobré. Antický proporční ideál se ne náhodou nazýval kalokagathiá, kdy kalos označovalo krásný a agathos bylo chápáno ve smyslu dobrý. „Hisperické" tělo pak oprávněně dokáže vzbudit neklid, nelibost, ba přímo zděšení, když mu něco přečnívá anebo naopak schází. Ještě hrůznější okolnosti nastávají, jakmile se nám taková tělesná schránka kafkovsky zcizuje a zhoubné procesy zbrojí proti naší vůli. Daná estetika ošklivosti odpovídá v kinematografii tzv. „tělesnému hororu" (body horror). Vraždící jazyk vychází z této tradice. Tělesná část získává autonomii, deformuje původní organismus, bouří se proti němu a dochází ke stimulaci sexuálního chtíče. Snímek celý proces filtruje přes groteskní vyprávěcí styl, a proto má svou drzou, uvědomělou nadsázkou blíže k ranému Samu Raimimu nebo produkci Franka Henelottera a Lloyda Kaufmana než k serióznímu Lynchovi či Cronenbergovi. Tělesné trauma se proměňuje do pitvorného strašáka, který je zdrojem smíchu nebo děsu. Vraždící jazyk proto působí jako filmová parafráze na karnevalový svět Michaila M. Bachtina, v němž se podstata smíchu a hrůznost uskutečňují v rámci otevřeného (nestvůrného) těla slučujícího neslučitelné, u něhož i dílčí orgán může žít samostatným životem. Ústřední prvek Bachtinova karnevalu zastává motiv bláznovství, které nabourává vážnost oficiální kultury, převrací, pokrucuje či bortí hierarchie, pravidla a hranice. Vyprávění Vraždícího jazyka působí analogickým způsobem - jako neurvalé karnevalové veselí, v němž jsme konfrontováni s křiklavou estetikou, jež neustále shazuje sebe sama. Vše vysoké, duchovní, ideální a abstraktní se tu bachtinovsky svrhává do proměnlivé materiálně tělesné roviny charakterizované vylučováním, pohlcováním, znetvořením a lidovým ostrovtipem. Většina nepředvídatelných nonsensových zvratů Vraždícího jazyka je postavena na přízemních organických gazích, které si kladou za cíl za každou cenu uzurpovat diváckou pozornost a vyvolat úžas ve formě výsměchu anebo odporu. Jiří Blažek, LFŠ 2014