Palomské posvícení

Film vznikl jako adaptace stejnojmenné zarzuely, což je španělský národní styl hudebního divadla. Melodramatický komediální příběh se odehrává 15. srpna během náboženské slavnosti na památku svaté Panny de la Paloma. Tato událost byla každý rok doprovázena oslavami, jež měly především taneční a hudební povahu. Paloma je madridská čtvrť a původně i ulice s proslulou sochou Panny Marie, která v 18. století konala zázraky. Náboženské oslavy na její počest si získaly označení la verbena de la Paloma. Kvůli jejich oblibě vznikla možná nejslavnější a nejoblíbenější zarzuela La verbena de la Paloma. Zhruba od poloviny 19. století se ve Španělsku objevil styl hudebního divadla blízký operetě, který se záhy stal projevem španělské národní kultury a byl určený širokým lidovým vrstvám. Filmová verze Benita Peroja je první zvukovou adaptací tohoto stejnojmenného díla, jehož autory jsou libretista Ricardo de la Vega a hudební skladatel Tomás Bretón. Divadelní premiéra se konala 17. února 1894 v Teatro Apolo v Madridu a zarzuela se následně hrála ve všech známých divadlech ve Španělsku a v Latinské Americe. Získala si oblibu pro melodičnost písní, pro autenticitu prostředí a přesně vystiženou dobovou náladu s atmosférou kaváren, kořalen, kde se hrály karty, popíjelo se a tancovalo. Madrid je v této zarzuele plný tradičních starých španělských poschoďových domů s dvorky, vyskytují se zde však i moderní bytové domy. Ve starých činžácích žije chudina (dělnice Susana a Cesta), ale také umělci, nezaměstnaní a žebráci, v nových domech měšťané (don Hilarión - lékárník). Od filmového zpracování se očekávalo, že bude stejně úspěšné jako divadelní předloha. Ve filmu lze proto vidět oblíbené dobové herce, jako jsou zpívající herečka Raquel Rodrigová nebo Charito Leonis a Miguel Ligero, který hrál v každém tehdejším lidovém filmu a je španělskou obdobou českého herce Theodora Pištěka. Dekorace byly nákladné - ve studiu totiž byly postaveny přesné repliky srpnového Madridu roku 1893. Stejně pečlivě bylo zacházeno s písněmi a hudbou. Vznikl tak nejen prototyp filmové espaňolady, ale také jeden z nejúspěšnějších a nejzajímavějších filmů republikánského období. Samotný příběh o milostném vztahu mezi Susanou a Juliánem, jemuž se do cesty postaví majetek lékárníka Hilarióna, je především záminkou k rozehrávání hudebních a písňových scén. Neznáme již úplnou verzi filmu a na LFŠ bude uvedena verze restaurovaná španělskou filmotékou v roce 1995 a kombinující 16mm a 35mm formát. David Čeněk, LFŠ 2014