Trn v srdci

Michel Gondry jako rodinný kronikář. Dokument vypráví příběh Gondryho tety Suzette, bývalé učitelky na francouzském venkově, a líčí její vztah k homosexuálnímu synovi. Filmový portrét vznikl z potřeby zaznamenat pozvolna blednoucí vzpomínky člověka, který významným způsobem ovlivnil režisérovo dětství. Nestárneme, to jen na fotkách jsme stále mladší. Gondry chápe povinnost zaznamenat osud člověka, jehož vzpomínky sahají hluboko do 20. století, člověka, který se setkal s tolika lidmi a prožil několik harmonických i disharmonických vztahů. Práci na dokumentu o své rodině dal dokonce přednost před portrétem amerického filozofa Noama Chomského (Je muž, který je vysoký, šťastný?). Prozaickým důvodem byla obava, že teta zemře a on již nebude schopný rekonstruovat věrný příběh svých blízkých. Klíčový je vztah Suzette a jejího homosexuálního syna, kterého ve slabé chvilce označí za „trn v srdci". Gondry původně plánoval navštívit venkovské školy, kde teta vyučovala, a natáčet převážně rozhovory s bývalými studenty, avšak příběh jejího syna vnesl do filmu větší drama, více emotivních okamžiků, ale i pohled, který byl nesmírně důležitý jak pro protagonisty, tak pro režiséra. Gondryho pozice přitom nebyla snadná, jelikož stál mezi diametrálně odlišnými charaktery - přecitlivělý Jean-Yves na jedné straně a Suzette, která dlouho nosila bolest ve svém nitru, na straně druhé. Trpká konfrontace mezi vlastními členy rodiny Gondryho trápila, přesto si uvědomoval její důležitost. Komplikovaný vztah nijak nehodnotí, nepokouší se vyvolávat ostré konflikty, staví se do role pozorovatele, jehož úkolem je pocity popsat, nechat svobodně vyjádřit názory, které byly nadlouho hluboko ukryty v každém z nich. Ne náhodou vnesla filmová terapie do jejich vztahu více pochopení a novou příležitost vést společný dialog. Gondry zvolil převážně diskrétní styl snímání doplněný o archivními záběry, které v mládí pořídil jeho bratranec. V několika okamžicích přece jen sáhne k vizuálním ornamentům v podobě animované vsuvky, rekonstrukce scén z minulosti nebo vtipnému efektu „neviditelného oblečení". Dominantou jsou však i nadále velmi otevřené hovory s tetou. Gondry ji vnímá se zaujetím, dává prostor smíchu a nostalgickým vzpomínkách na mládí, zároveň nechává doznít trpké a smutné scény. Krok za krokem sleduje její životní pouť, aniž by záměrně obrušoval hrany a úzkostlivě střežil pouhý pietní obraz událostí. Lukáš Masner, LFŠ 2014