Los Tarantos

Cikánská verze příběhu Romea a Julie je především ukázkou propojení národního folklóru a espaňolady. Drama mezi dvěma znepřátelenými cikánskými klany Zorongů a Tarantů je zasazené do tanečních vystoupení, přičemž jde také o španělskou reakci na americký muzikál West Side Story. První role Antonia Gadese. Aragonský dramatik Alfredo Maňas na sebe upozornil poetickou hrou La feria de Cuernicabra (1959) a věhlas si získal cikánskou romancí La historia de los Tarantos (1962). Inspiroval se tragédií Williama Shakespeara Romeo a Julie, přičemž nešlo o hudební hru, i když do ní původně byla včleněna taneční čísla. Slovo taranto v názvu přitom odkazuje k tanci fandango, pocházejícímu ze západní části Andalusie, a také označuje obyvatele města Almería, kde logicky měl film největší úspěch. Los Tarantos reagují na nepoměrně slavnější americký muzikál West Side Story (1961), který je také etnickým příběhem a dokazuje univerzálnost a nesmrtelnost Shakespearova tématu. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že se Rovira-Beleta a producent José Gutiérrez Maesso rozhodli pro volnou adaptaci divadelní hry. Režisér si vymínil natáčení v původním prostředí a vybral si italského kameramana Massima Dallamana. Do roli Juany obsadil Saru Lezanaovou, která ji hrála v divadle, ale před kamerou to byl její debut. La Tarantu ztvárnila mexická herečka Carmen Amayaová, jež byla poměrně slavná. Bohužel zemřela v době premiéry a film nikdy neviděla. Ve filmu vystupuje řada tanečníků flamenca a jako Isabel se představí Margarita Lozanová, která se proslavila díky roli ve filmu Luise Buňuela Viridiana (1961). Toto hvězdné obsazení bylo motivováno očekáváním velkého diváckého úspěchu. Všechna čísla byla natáčena s playbackem a poté je bylo třeba upravit postsynchrony. Mnohem zajímavější je ale věrnost, s níž je pojednán život cikánské komunity, což nemělo ve španělské kinematografii obdoby. Bezpochyby se nelze vyhnout silně antropologickému a sociologickému přístupu, takže film v důsledku vyjadřuje potřebu redefince cikánské identity a požaduje důstojnost pro členy marginalizované části společnosti. Nezvykle pozitivně vyznívá i ústřední zápletka, kdy děti doufají, že nesmyslná nenávist mezi rodiči bude překonána pro dobro všech. Snímek byl zařazený do kategorie "Ve zvláštním zájmu". Jednalo se o poněkud bizarní kategorii, kterou frankistická administrativa udělovala některým filmům, kterými se chtěla prezentovat v zahraničí, což vysvětluje nominaci na Oscara. Vždyť šlo o esenci stereotypů, které svět choval o španělské kultuře. David Čeněk, LFŠ 2014