Diamantový blesk

Za životy pěti žen se skrývá tajemství. Možná je to trauma, možná jakýsi vrtoch, možná jen touha po spokojenějším bytí… To je však možné jen ve světě fikce a superhrdinů. Oněch pět žen proto podstupuje boj ve světě, který byl vytvořen na míru mužům. Slova Diamond i Flash symbolizují světlo a lesk, avšak snímek, v jehož názvu se objevují, je temný a deprimující. Snad je to tím, že superhrdina z názvu má pouze anekdotický charakter a jeho dějová linie slouží v propletenci dílčích příběhů téměř jako MacGuffin. Příběhy se ve skutečnosti točí kolem jednotlivých žen, opravdových protagonistek filmu. Větší prostor než superhrdina dokonce dostaly ženské postavy ve zcela vedlejších rolích, jako například matka a dcera, které se objevují pouze v úvodní scéně. Film má v důsledku toho poněkud neobvyklý charakter. Ne snad kvůli epizodickému a postmodernímu způsobu vyprávění, ale spíše proto, že se děj větví, rozvíjí. Na jednu stranu dochází k rozpracování jednotlivých dějových linií, jež spolu zdánlivě nesouvisejí, jsou založeny na dlouhých konverzacích různých párů, aniž by docházelo k jejich rozptýlení, protože motivace hrdinů je vždy silná. Jejich dialogy mohou být na první pohled triviální, ale točí se kolem jednoznačných tužeb a přání. Ještě jednou se vraťme k úvodní sekvenci s matkou a dcerou. Matka, nacházející se mimo záběr kamery, leží v nemocnici poté, co se stala obětí násilí. Její malá dcera, v detailním záběru, listuje ve sci-fi komiksu. Kontrapozice obou realit je evidentní a jasně vyjadřuje sdělení, jež chce režisér Carlos Vermut předat. Ten totiž cílí na skrytou a politicky nekorektní tvář žánru superhrdinů. Svým způsobem tak naráží na svou minulost ilustrátora komiksů a hned zkraje naznačuje, jaký bude styl snímku. A přesně o to jde - celý film lze interpretovat jako komiks. Například rozdělení do čtyř kapitol nebo statické čtverhranné rozvržení obrazu, zdánlivá teatrálnost jednotlivých sekvencí, stylizovanost konverzací či nahota obrazů, to vše jsou detaily, které nás přenášejí do světa grafického románu. Ve filmu se skutečně objevují záběry, jež jako by patřily jediné postavě a její dialogové bublině, bez dalších předmětů na scéně, pohybů kamery či vnějších zvuků, které by byly na škodu jejímu jednání. A právě v tom nejvíce spočívá originalita tohoto snímku, který si je dobře vědom vlastní marginálnosti, aniž by se dopouštěl nadměrných stylizací nebo hrál na efekt. Zároveň je to jedno z nejreprezentativnějších děl nového španělského filmu. Ignacio Navarro, LFŠ 2014