Sebastián pracuje na turistické vyhlídkové lodi v barcelonském přístavu, fandí FC Barcelona a do nejhorších barů chodí za prostitutkami. Když se seznámí s kulhavou dcerou svého přítele, jeho život se změní…? Exploatační espaňolada toho nejhrubšího zrna je nicméně překvapivě přesným odrazem své doby.
Francesc Betriu nepatří mezi mezinárodně známé španělské režiséry. Je zástupcem komerční produkce své doby, kterou lze přirovnat ke škváru typu Zdeňka Trošky. Stejně jako jeho český ekvivalent i on možná nechtěně otiskoval do svých filmů tu nejpřesnější charakteristiku poměrů a mravů soudobé společnosti. Film dvakrát odmítla cenzura, protože mezi schváleným scénářem a výslednou podobou bylo na 58 rozdílů. Premiéra proběhla až v roce 1976, tedy až po Francově smrti. Avšak i přesto bylo provedeno 21 úprav. Jako příklad uveďme dva výpisy z cenzurního listu: „Kotouč č. 3: vystřihnout scénu, kdy žena ukazuje své pohlaví paralytikovi. Kotouč č. 5: vystřihnout scénu, kdy blondýnka ukazuje své pohlaví paralytikovi." Takto jednotvárné jsou téměř všechny pokyny, stejně jako stereotypní a jednotvárný je z tohoto hlediska celý film. Protože premiéra filmu proběhla v době přechodu k demokracii, kopie uváděná v premiéře, která bude promítnuta také na Letní filmové škole, má tyto a podobné ožehavé scény zachovány, takže se diváci dočkají i známé scény striptýzu paní po sedmdesátce, který končí odhozením nikoliv spodního prádla, ale zubní protézy. Kromě bezpočtu laciných žertů a scén spojených se sexem, mužskou impotencí (myšleno ve všech významech), fotbalem (jako národním sportem), alkoholismem, špínou rozpadajícího se Madridu a mravním úpadkem je tento film studnicí španělské lidové kultury a interpretací různých aspektů národní povahy. Jeho úskalí totiž tkví v tom, že je plný rozporů a podivného upoceného šosáctví. Lze ho srovnat například s komedií Škaredí, špinaví a zlí (Brutti sporchi e cattivi, Ettore Scola, 1975). Na rozdíl od Troškových opusů je Betriu koherentní, do svých děl vkládá vědomě kritiku a vůbec vykazuje i jistý tvůrčí potenciál, takže jeho filmy jsou zajímavější než škváry. Tvrzení z úvodu tohoto textu není tedy tak úplně pravdivé.
Do Španělského běsnění obsadil například řadu známých postav, které byly populární: Dolores Continenteová - slavná prodavačka loterie (tato hra je naprosto unikátní španělský fenomén) a bývalá kabaretní zpěvačka; Lázaro Escarceller - původně prodavač buráků na turistických lodích, z něhož se stal televizní herec; zpěvák Francisco Sagués Giró, který si říkal španělský Frank Sinatra.
David Čeněk, LFŠ 2014
