Plaché příběhy

Unylé, bez vtipu, chvílemi jsem posouvala...nejzajímavější byla asi holá zadnice Vladimíra Kratiny. Čapkovy povídky je lepší číst.

Tři povídky dle předlohy Karla Čapka. Divácky nejzajímavěhší je asi ta prvá. Některým známá povídka ještě ze školních čítanek. Zbylé dvě povídky, ač herecky skvěle obsazené, působí nudným dojmem.

Plaché příběhy jsou strohým filmovým přepisem tří vybraných Povídek z jedné kapsy od Karla Čapka. Tyto filmové přepisy literárních děl mají ovšem povšechně tu základní vadu, že jsou právě příliš strohé, nepřidává-li k nim film také něco ze svých uměleckých možností, jako v tomto případě. Pak je lépe, a to vždy, vychutnat si krásu psaného jazyka, pokud film neposkytuje krásu obrazovou. Prostřední povídka Vražedný útok navíc dokládá to, jak film obecně vulgarizuje: Pan rada Tomsa v původní literární povídce poslouchá ve sluchátkách Dvořákovy tance ("To je přece muzika, říkal si spokojeně"), ve filmu to je jakási obyčejná písnička se špatnou melodií a průměrným přednesem.